Zuzana Válková: O neviditelnosti stáří, toho ženského obzvlášť

Prostá, sto let stará otázka nadané ženy, která už nežije, ovládne čtenářovu představivost. Tón i téma jejího eseje s názvem Soumrak jsou zcela současné. Čtenář jen vnímá, jak se na pisatelčin svět znovu řítí dějiny. A že její styl je na dnešní poměry trochu moc elegantní; takhle krásně už se nepíše, všimne si, a je mu to líto.

Čtěte také

Zuzana Válková: O domácích mazlíčcích a odcházení na smetiště dějin

„Má otázka spadá do kategorie citlivých témat, nepříjemných faktů, věcí, které musí být, ale nemluví se o nich. Nezajímá sociology, nemá místo – v každém případě nemá nejmenší význam – v literatuře,“ pozoruje Ada Cambridge, jak svět její doby zachází se stárnutím.

„Drobný text, který se touto otázkou zabýval, napsal krátce před svou smrtí William Dean Howells a zapůsobil na mě jako hlas rozléhající se jeskyní – tajným doupětem chorých stvoření, která se vyplížila z dohledu, aby tam zemřela,“ píše dáma. „Tak výjimečné bylo prolomení toho ticha ve světě nás, starých lidí.“

Kam mizí staří lidé?

Na eseji autorky, která v roce 1922 žije blízko australského města Melbourne, je už pět let vdovou a také matkou, která pohřbila dvě ze svých čtyř dětí, je fascinujících několik věcí. Na nejobecnější úrovni asi zajímají každého: Jak se to tedy dělá, aby měl člověk po šedesátce „dobrý život“, vzdor osobním tragédiím, dějinám i vlastnímu zdraví? A po sedmdesátce?

Čtěte také

Zuzana Válková: O mýtech, konspiracích a natvrdlé epifýze

Při pozornějším čtení ale dojde na hlubší úroveň divení: Ada Cambridge se ptá po kvalitě života starých lidí, a hlavně nemajetných žen, chytrým i důstojným způsobem, který viditelně čerpá sílu z faktu, že v Austrálii mají ženy volební právo už od roku 1894.

Ve Spojených státech, kde její text publikují, ho ale ženy mají teprve dva roky. A my na spisovatelčinu otázku nedovedeme dobře odpovědět ani po celém století.

Kam z veřejného prostoru mizí staří lidé, a staré ženy zvlášť? Musíme je – a tím sami sebe – vyhánět do světa specializovaných médií, příjemců řetězových mailů, slevových kupónů do obchodních řetězců a do role specialistů přípravy na smrt? „Kult mládí“ je slovní spojení, které se tak vžilo, že je nudné a prázdné – a samo přispívá k tomu, že „stáří“ zase není slyšet.

Kdy je žena stará?

Samozřejmě, že spousta lidí se o seniory stará. Jenže člověk čte Adu Cambridge a hrozně rád by četl jinou, stejně talentovanou zralou ženu, která se nenechá oslavovat za to, že vypadá mladá, ale za to, že se nebojí přemýšlet o tom, co ji čeká. Bez výčitek, hrůzy a studu. Veřejnému prostoru chybí generace žen, které něco viděly, zažily, nikoho se nebojí, a stejně mají pořád rády svět.

„V roce 1909 jsem napsala, že za normálních okolností ženy v šedesáti letech nejsou staré. Dnes se domnívám, že staré nejsou, dokud jim síly stačí k tomu, aby obstaraly své potřeby,“ píše Ada Cambridge věty, jaké příliš často nevycházejí ani v roce 2022. V té chvíli před sebou má ještě pět let života.

Ada Cambridge, autorka 25 románů, která je „trochu nekonformní, vezmeme-li v úvahu, že jde o kazatelovu ženu“, zemře v Austrálii v roce 1927.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Nepozná tedy hrůzu světové hospodářské krize. A člověku nezbývá než věřit, že posledních pět let jejího života je opravdu sladkých.

Autorka je publicistka