Zuzana Válková: O hidžábu paní Azar a právu na brak v knihovně
Byl to každodenní politicko-estetický experiment: najít hranici, k níž se dá šátek posunout z čela tak, aby odhalil co nejvíc vlasů, a zároveň se nesmekl. S pomocí sponek – ale zejména díky dočasnému tání íránského režimu – si studentky přední teheránské univerzity mohly na počátku 90. let každé ráno před zrcadlem odpovědět na některou z různě naléhavých otázek.
Tak třeba: přeju si dnes světu ukázat barvu vlasů? Vytáhnu si z účesu pramen a nechám si jím rámovat obličej, protože mi to sluší? Anebo si hidžáb stáhnu co nejdál, protože chci ze všeho nejvíc dát okolí najevo, že se radši nechám vyhodit ze školy, než abych se nechala proměnit v podrobenou a latentně hříšnou věc?
Čtěte také
Některá rána si mladé Peršanky před zrcadlem zodpověděly všechny otázky najednou. Jejich profesorka literatury, íránsko-americká spisovatelka Azar Nafísí, pro ně měla pochopení nejen proto, že je sama majitelkou kaštanových loken. Nafísí se nechala z Teheránské univerzity za „šátkovou nekázeň“ poprvé vyhodit v roce 1981. Podruhé se z obdobných důvodů rozhodla rezignovat na jiný akademický post v roce 1995. Univerzita jí však coby ženě odepřela právo ze zaměstnání odejít z vlastního rozhodnutí; Nafísí proto přestala chodit do práce – a nechala se vyhodit znovu.
Mezi lety 1995 a 1997 si zvala své někdejší studentky k sobě domů na semináře, kde s nimi kromě „nebezpečných knih“ probírala také otázky postavení íránských žen v porevolučním období. Z tohoto období vzešel mezinárodní bestseller Jak jsme v Teheránu četly Lolitu.
Dílo 73leté Nafísí však v období protestů proti režimu, do jejichž čela se po smrti 22leté Mahsy Amíní opět staví ženy, promlouvá ke světu jako celek. Připomíná nejen to, že hidžáb je pro obrovské množství Íránek symbolem útlaku už desítky let, ale i to, do jaké míry mají symboly schopnost děsit i režimy odhodlané k neomezenému násilí.
Pocit vděku i zadostiučinění
Nafísí léta píše o tom, jak se totality bojí svobodné literatury a schopnosti čtenářů poznat díky ní jinak nepřístupné světy i lidské osudy. Naposledy se k tématu vrátila v březnu letošního roku v knize Read Dangerously, Čti nebezpečně. Tedy zhruba v době, kdy jsme se dozvěděli, že v Bělorusku opět zakázali Orwellův román 1984.
Čtěte také
Nafísí ve své poslední knize přichází se souborem dopisů zesnulému otci, starostovi Teheránu mezi lety 1961 až 1963, a vypráví mu o příbězích, které dovedou člověka vybavit odolností vůči totalitnímu myšlení. Není nejspíš náhodou, že její první dopis se zabývá hanbou i žalem íránských elit způsobených děním kolem Satanských veršů, jejichž autor, Salman Rushdie, před dvěma měsíci přežil pokus o atentát.
Nafísí v knize přičiňuje poznámku, která odráží její zkušenosti z Íránu i z posledních 25 let strávených ve Spojených státech. Shrneme si ji takto: není zvláštní, že diktatury se mohou ze svých básníků pominout stresem, a robustní demokracie je se stejným zaujetím ignorují?
V českém prostředí se zdánlivě nenabízí mnoho důvodů, proč dát průchod solidaritě s protestujícími Íránkami. Vnímáme je jistě jako kontrast k neochotě Rusů postavit se Putinově válce. Smysl však mají i gesta projevená na Západě: třeba odmítnutí světoznámé novinářky Christiane Amanpour vzít si šátek kvůli rozhovoru s íránským prezidentem Raísím.
Třebaže se v Česku k hidžábům vztahujeme složitěji, jedna věc je blízká i nám. S myšlenkou na Azar Nafísí si můžeme dopřát pocit vděku i zadostiučinění z pohledu do vlastní knihovny. Z vědomí, že je v ní úplně všechno, co chceme – od Balzaca po brak.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
