Zuzana Válková: Než půjdu, něco si spolu vyřídíme
Liz Cheneyová patří k desítce republikánských členů Kongresu, kteří týden po útoku na Kapitol hlasovali pro impeachment. Než prohlásila, že vina za násilí jde mimo vší pochybnost za Trumpem, byla ve straně třetí nejdůležitější postavou.
Možná je to dlouhá hra s ambiciózním cílem. Možná je to politické odcházení, jaké se často nevidí: bude trvat měsíce, bude stát spoustu peněz a jeho účelem bude skočit do propasti – a vzít někoho s sebou. Jak bude vypadat kariéra druhdy prominentní členky americké republikánské strany Liz Cheneyové, nikdo neví, přičemž navrch mají skeptikové.
Situace místopředsedkyně speciální vyšetřovací komise, která se věnuje útoku na Kapitol z 6. ledna 2021, je ale natolik zajímavá, že má cenu se nad ní pozastavit, i když si člověk nenamlouvá, že ji prokoukne. I zvenčí totiž jde o pozoruhodný pohled: o rozluku s mocí, se kterou by se člověk loučit nemusel. Stačilo by, aby lhal. Stejně jako ostatní.
Čtěte také
Liz Cheneyová, starší dcera někdejšího amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho, patří k desítce republikánských členů Kongresu, kteří týden po útoku na Kapitol hlasovali pro Trumpův druhý impeachment. Do doby, než Cheneyová prohlásila, že vina za násilí jde mimo vší pochybnost za někdejším prezidentem, byla ve straně třetí nejdůležitější postavou.
V únoru loňského roku přežila první pokus o odstranění z vedení, v květnu roku 2021 už ne. Ve funkci předsedkyně sněmovních republikánů ji nahradila ambiciózní Elise Stefaniková: mladá politička, jejíž přízeň k Trumpovi září jako hvězda jasná.
Hrdinské oběti v politice
Čtěte také
Když v květnu 2021 Liz Cheneyová, právnička a odbornice na Blízký východ, odcházela ze stranické funkce, prohlásila, že udělá vše, co je v jejích silách, aby se někdejší prezident už nikdy nedostal do blízkosti Oválné pracovny. Od té doby své slovo drží.
Ve vyšetřovací komisi tráví stovky hodin rozkrýváním okolností útoku na Kapitol. Čelí výhrůžkám smrtí – to jí do jisté míry znemožňovalo vést kontaktní kampaň v republikánských primárkách v domovském Wyomingu. I kdyby se ale s voliči objímat mohla, tak jako tak by asi utržila „monumentální porážku“ s Harriet Hagemanovou, kandidátkou podporovanou Trumpem. Cheneyová se kvůli své neochotě lhát o ukradených volbách de facto vzdala Kongresu.
Aby nebyla mýlka: chválení politiků je naivní disciplína, která se může vyplatit pouze tehdy, pokud nás od chválené osobnosti dělí 50, lépe však 100 let. Na Cheneyové je ale pozoruhodné, s jakou důsledností se věnuje destrukci systému, který léta pomáhala budovat.
Čtěte také
Její kritikové jí samozřejmě vyčítají spoustu věcí: že sama může za vzestup trumpismu, se kterým byla dlouho ve shodě. Že kdysi podporovala rasistickou teorii o tom, že někdejší prezident Barack Obama není Američan. Matka pěti dětí se označuje za neokonzervativní političku a netají se tím, že Spojeným státům sluší zahraniční politika, kterou jsme si navykli označovat jako „jestřábí“.
I přesto platí, že odcházení Liz Cheneyové má náboj. Stala se kvůli tomu miláčkem demokratů a liberálních médií, a to jí u republikánů věru nepomáhá. Nedávno ohlásila svůj cíl vstoupit do republikánských prezidentských primárek v roce 2024 – i kdyby jen proto, aby rozmělnila Trumpův elektorát. „Aby zachránila stranu, možná ji Cheneyová bude muset nejdřív zničit,“ napsal před pár dny politický analytik listu Atlantic a stanice CNN Ronald Brownstein.
Ať už to dopadne jakkoliv, tři věci se Liz Cheneyové nedají upřít. Rozhodla se nelhat a pravdou takzvaně obtěžuje ostatní. Rozhodla se, že si tím přidělá práci na dva roky dopředu. A na svou důslednost vsází všechno. Věřit na hrdinské oběti v politice je příjemné. Ale ještě uspokojivější bývá představa, že když už se člověk naklání z útesu, má to ve skutečnosti dobře spočítané.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.