Zůstane Švédsko rájem přistěhovalců?

Náboženská svoboda ve světě

Americké ministerstvo zahraničních věcí vydává každý rok zprávu o dodržování náboženské svobody ve světě. Danou otázkou se State department systematicky zabývá. Nedávno vyšla zpráva, popisující situaci v roce 2012. Americký odborný časopis National Review jí věnuje několik kritických poznámek.

Zpráva podle časopisu sice naprosto správně upozorňuje na rostoucí antisemitismus ve světě, na druhé straně ale nevěnuje dostatečnou pozornost přibývajícím útokům na křesťany. A to i navzdory tomu, že organizace Pew Forum, jež se věnuje přednostně zkoumání náboženských postojů, publikovala informace, podle kterých je právě křesťanství nejpronásledovanějším náboženstvím na světě.

Jeden z pracovníků Pew Forum Brian Grim řekl, že křesťané jsou pronásledováni ze strany vlády a společnosti podstatně víc než jiné náboženské skupiny. O pronásledování křesťanů se ve zprávě amerického ministerstva zahraničních věcí ale mluví způsobem, který vyvolává dojem zlehčování nebo dokonce znevažování daných informací.

Doslova se ve zprávě píše: „Zatímco křesťané byli hlavním terčem společenské diskriminace, špatného zacházení a násilí v některých částech světa, příslušníci jiných náboženství, zvlášť muslimové, také trpěli.“ Takto volená slova však podle National Review odsouvají do pozadí skutečnost, že hlavním terčem jsou křesťané. Zpráva to nezvýrazňuje, spíš jen umisťuje na vedlejší kolej. Zvlášť to platí o dvou oblastech světa.

Jednou je Nigérie. Existují přesně zdokumentovaná fakta o zabíjení křesťanů během posledních čtyř let ze strany tamního teroristického hnutí Boko Haram. Náboženské násilí v Nigérii si vyžádalo v roce 2012 více životů křesťanů než ve zbytku světa. Hnutí Boko Haram má na svědomí životy téměř 1000 osob, zatímco State department píše jenom o stovkách.

Další problémovou oblastí je Blízký východ. Trpí tam samozřejmě příslušníci různých náboženství, ale zvlášť křesťané. Ti jsou systematicky vytlačováni z blízkovýchodních zemí. Americké ministerstvo zahraničí tomu jen mlčky přihlíží. Zatímco Spojené státy byly považovány za zemi, která bere náboženskou svobodu vážně, jsou to právě kritici Ameriky, kdo bije na poplach.

V Evropě kupříkladu Němci, Francouzi a Italové. Je smutné, že návrh amerického kongresmana Franka Wolfa, aby se zřídila funkce zvláštního vyslance pro náboženské menšiny na Blízkém východě, se setkal s odezvou mimo hranice Spojených států, zatímco americká administrativa ho ignorovala.

Stát a pravoslaví

U náboženství ještě zůstaneme. V gruzínském hlavním městě Tbilisi vzbudil nedávno pozornost poklusem běžící kordon ortodoxních kněží v černých hábitech. Připojili se k rozhněvanému davu, útočícímu na manifestaci za práva homosexuálů. Po celé východní Evropě – v zemích, jako jsou Gruzie, Rusko, Srbsko a Moldavsko – dochází k modernizaci a změně myšlení společnosti. Vznikají organizace, podporující práva žen, etnických menšin a homosexuálů. Píše Svobodná Evropa.

V uvedených zemích funguje ortodoxní církev velmi často jako brzda uvedených trendů. Politicky a společensky konzervativní síly mají tendenci vnímat jakoukoliv inovaci jako cizí hrozbu, jež má za cíl zničit nedotknutelné národní tradice. Zaza Davitaia je jednou z Gruzínek, které se účastnily demonstrace proti stoupencům homosexuálů. Vyslyšela tak vyzvu ortodoxních duchovních. „Jsem proti akcím, které jsou v rozporu s naší gruzínskou morálkou a tradicí. Tyto organizace dostávají peníze ze zahraničí. Manifestace byla zaměřena proti gruzínské morálce,“ řekla doslova.

K podobné, i když méně dramatické situaci došlo začátkem května v srbském hlavním městě Bělehradě. Asi 3000 osob tam protestovalo proti Evropskou unií vyjednané dohodě o normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem. Nacionalisticky zaměření Srbové považují nadále Kosovo za svoje území. Demonstraci organizovali dva ortodoxní duchovní, i když patriarcha Irinej se od ní distancoval.

Pravoslavný chrám sv. Sávy v Bělehradě|foto: City of Beograd

Jeden z organizátorů, biskup Atanasije demonstrantům řekl, že srbský premiér Ivica Dačic riskuje podobný osud, jaký potkal jednoho z jeho předchůdců, Zorana Djindjiče. V roce 2003 ho zavraždili ultranacionalisté, kteří nesouhlasili s jeho reformami. Biskup Atanasije na adresu současného premiéra také řekl, že je sice za reálnou politiku Srbska, ale jenom sekulárního. Duchovní Srbsko ho prý nezajímá. Podobně se choval Djindjič „a víme, jak skončil“, dodal biskup. Kněží se pak modlili za pokoj pro premiéra a vládu, což byl šokující čin, neboť tato modlitba se pronáší jen nad zemřelými.

Geraldine Fagan je z tiskové agentury Forum 18 a zabývá se zprávami z náboženského světa. Náboženský nacionalismus je podle ní silnou tradicí v pravoslavných kulturách, přestože v 19. století ho církev odsuzovala jako kacířství. V mnoha případech sloužila pravoslavná církev jenom určité etnické skupině, a tam je i původ vzniku národních států. V zemích s ortodoxním náboženstvím podle Geraldine Fagan přetrvává pocit, že národní bezpečnost závisí na hluboké, dokonce mystické víře.

Na rozdíl od sekulárního evropského Západu nemají tradičně ortodoxní církve na východě problém ve vztazích s autokratickými vládami, pokud aspoň navenek zachovávají příslušnost k pravoslaví. Patriarcha Kirill, hlava ruské pravoslavné církve, vydal prohlášení, ve kterém varoval před nebezpečným feminismem. Feminismus podle něj ženy odvádí od soustředění se na rodinu a děti, což má destruktivní účinky, jež ničí rodinu i domovinu.

Zmíněná novinářka Geraldine Fagan říká, že když dojde k silnému příklonu vlády k autoritářství, blízké vztahy mezi ní a církví mohou podkopat morální autoritu a důvěryhodnost obou. K tomu dochází podle ní například v Bělorusku. V další zemi bývalého Sovětského svazu Moldavsku, kde je stát striktně sekulární, se církev pravidelně v prohlášeních vyjadřuje k domácí situaci. Stát samozřejmě vyvíjí na církev tlak, aby se nemíchala do politiky.

Na rozdíl od Srbska a Gruzie, kde jsou místní ortodoxní církve kulturně napojeny na ruskou církev, ale nejsou jí podřízené, moldavská pravoslavná církev je ruské podřízena. A ta se nedávno dala slyšet, že Moldavsko je součástí tzv. ruského světa. Zápas mezi sekulárními vládami a konzervativními fenomény pravoslavné církve ve východní Evropě bude s největší pravděpodobností trvat ještě dlouho, i když kupříkladu Řecko, Kypr nebo Rumunsko a Bulharsko ukazují, že pravoslaví a evropská integrace nemusí být nutně v konfliktu.

Britové štědře platí extrémisty

Nyní se přesuneme na britské ostrovy, kde společností zacloumal nedávný teroristický útok, při kterém byl zavražděn 25letý Lee Rigby – bubeník a kulometčík královského mušketýrského pluku. Známý americký list Wall Street Journal už v titulku označuje útok v Londýně za neomluvitelný. V podtitulku pak dodává, že Velká Británie nebrala hrozbu islamismu vážně. Nastal čas ho zkrotit.

Kolik varování je ještě třeba? ptá se list, podle kterého by tato otázka měla viset nad celou Británií. Oběť byla brutálně zavražděna během bílého dne mačetou za pokřiku Alláh akbar – Alláh je velký. Islamisté říkají už roky, že budou dělat takové věci. A teď k tomu došlo. Samotný útok tedy není podle citovaného amerického listu překvapením.

Překvapením ale je, že britská společnost není ochotna zakročit vůči této hrozbě, ba dokonce ani připustit její existenci. Politici sice útok označili za neomluvitelný. Hněv však není dostatečným řešením. Při útoku v londýnském Woolwichi vrahové chtěli, aby byli nafilmováni. Dokonce s mačetami v ruce odpovídali na otázky lidí s kamerou.

V Londýně zemřel při brutálním útoku voják|foto: ČTK, Alastair Grant,ČTK

Útok měla britská společnost předvídat. Politici ho sice odsoudili, ale západní společnost ani po letech od 11. září 2001 není schopna čelit a předcházet islámskému extremismu. Země, které ho zakoušejí, se soustřeďují na všechno možné, jenom ne na motivy radikálů. Mnohé extrémisty, kteří opakovaně vyjádřili nenávist vůči britským vojákům, finančně podporuje vláda Velké Británie.

Prominentní lídr zakázané islamistické militantní organizace Muhádžirun se jmenuje Anjem Choudary a dostává údajně podporu ve výši 25 000 liber ročně. Není to poprvé, co vláda platí obě strany konfliktu. V případě, že je uvedená suma opravdu přesná, byl by to první případ, kdy společnost platí lépe svého oponenta než vlastní armádu. Voják britské armády totiž začíná s ročním platem 16 000 liber.

Události na jihu Londýna ukazují, že britská společnost musí přehodnotit doslova „šílené“ zákony, které umožňují štědře platit radikální oponenty společnosti a celé země. Velká Británie a civilizovaný Západ prožívají smutek. Jedinou otázkou teď ale je, co s tím smutkem uděláme, uzavírá americký list Wall Street Journal.

Švédské multi kulti

Ani Švédsko neprožívá v poslední době radost. Stovky hořících aut, škola v plamenech a rozhněvaná mládež, házející kameny na policisty. To je podle britského týdeníku Economist bilance násilí a nepokojů v okrajových částech švédské metropole Stockholm. Většinu tamních obyvatel tvoří přistěhovalci, kterým se povedlo otřást švédskou společností a dostat zemi na přední stránky novin po celém světě.

Většinu uplynulého roku zabraly diskuse o diskriminaci přistěhovalců a rasismu v zemi, kde 14 procent populace představují právě imigranti. Lze tedy očekávat, že po posledních pouličních výtržnostech se stane otázka integrace imigrantů do společnosti stěžejným tématem domácí politiky. Výtržnosti nebyly sice natolik násilné a rozšířené jako v Paříži v roce 2005 nebo v Londýně v roce 2011. Rychle se šířící nepokoje přesto obyvatele a politiky vylekaly.

Opět se dostala do centra pozornosti otázka, jestli se nejedná o dlouhodobou chybu společnosti ve snaze integrovat cizince. Nezaměstnanost v oblastech nepokojů je dvojnásobná proti průměru. Obyvatelé stockholmských předměstí si stěžují, že vláda se o ně vůbec nestará. Premiér Fredrik Reinfeldt sice nepokoje odsoudil, ale nenabídl žádné řešení. Přistěhovalci a jejich integrace do společnosti jsou ve švédské společnosti hodně citlivou otázkou. Převládá soucit a snaha pomáhat jim.

V roce 2012 udělilo Švédsko azyl 44 000 osobám ze zemí, jako je Somálsko nebo Afghánistán. Roste však i rozhořčení. Švédští demokraté, strana brojící proti imigrační vládní politice, získávají pořád víc podpory. Současnou vládní strategii považují za nezodpovědnou. Obviňují politiky, kteří věří v dialog a dávají stále víc financí na imigranty. Volby budou příští rok. Ukážou, co si myslí voliči o řešení přistěhovalecké otázky.

Za nepokoji ve Švédsku jsou podle britského deníku Guardian nerovnost a segregace. Země má nejštědřejší azylovou politiku na světě. Od roku 2012 udělila azyl víc než 11 000 utečencům ze Sýrie. Za poslední dvě desetiletí přijala švédská společnost do svých řad víc než 100 000 Iráčanů a 40 000 utečenců ze Somálska.

Předměstí švédské metropole Stockholmu zažila v noci na dnešek další násilnosti|foto: ČTK/AP,ČTK

Mnohé Švédy nepokoje překvapily. Ukázaly jim sílu rozhořčení přistěhovalců. Politici nepřemýšlí rozumně a správně, říká jeden z přistěhovalců, mladý Somálec jménem Jusuf. Lidem nemůžou pomoct, když jich ubytují na jedno předměstí 30 až 50 000. Mnoho lidí v segregovaných oblastech se se skutečnými Švédy ani nestýká. Snad jenom s policií nebo sociálními pracovníky.

Ve Švédsku vzrostla nerovnost za posledních 10 let podstatně rychleji než v kterékoliv jiné vyspělé zemi. Podle oficiálních statistik je na stockholmských předměstích nezaměstnanost kolem 10 procent ve věkové kategorii 25 až 55 let. A ti kdo práci mají, vydělávají o 40 procent méně, než je průměr v celém Stockholmu. Starší generace přistěhovalců je však překvapena nepokoji podobně jako Švédi.

Majitel kafeterie jménem Ali na hlavní ulici jednoho z předměstí si život ve Švédsku pochvaluje. „Pokoušel jsem se žít v Americe, ale vrátil jsem se do Švédska. Tuhle zemi miluji. Každý den svým dětem říkám – pamatujte si, že jste se tady narodili. Švédsko je skvělou zemí, kde se skvěle žije.“

Švédský list Aftonbladet nabízí pohled přímo ze země nepokojů. Ty ukázaly, že mnozí přistěhovalci se do společnosti neintegrovali. Vinu vidí noviny ve vládě a v nedostatku politické vůle podpořit více vzdělávání imigrantů a snížit jejich nezaměstnanost. List považuje nepokoje za politické fiasko. V předměstích velkých měst žijí převážně imigranti, vysoké procento z nich ze sociálních dávek.

Mladí lidé odcházejí předčasně ze škol a je tam vysoká nezaměstnanost. Mládež má hodně energie a musí něco dělat. A tak mladí kluci hází z mostů kameny na policejní auta nebo zapalují auta sousedům. Důvodů neklidu je víc. Jedním je to, že předměstské části se staly ghetty. Dalším je školství. Vláda v nedávných dnech vyhlásila, že dá na školství víc peněz. Je to dobrá zpráva, ale přišla pozdě. Když jeden z pěti středoškoláků nechodí do školy, znamená to, že školy jsou špatné.

Švédsku se věnuje i další britský list – Telegraph. Týden nepokojů ve švédské metropoli byl testem pověsti země, která je považována za mimořádně tolerantní. Podobně jako milióny běžných Švédů, Mohammed Abbas se po násilnostech obává, že společnost snů, ve které žije od příchodu z Íránu v roce 1994, je v ohrožení. Když se usadil na jednom ze stockholmských předměstí, bydleli tam rodilí Švédové i cizinci. Vypadalo to jako harmonický, multietnický ráj.

Nepokoje ve Stockholmu|foto: ČTK,ČTK

Po dvou desetiletích jenom jeden z pěti bytů obývá Švéd. Imigranti, kteří nahradili v bytech Švédy, se na zemi už ale nedívají jako na splnění svého snu.

V současnosti čtvrť už není švédská, je tady příliš mnoho cizinců, stěžuje si Abbas. Vyrostla nová generace, která má svoji vlastní kulturu. Ve Švédsku kupříkladu nesmíte uhodit dítě a to je pro mnohé cizince těžké dodržet. Mladí mají pak pocit, že jim projde cokoliv a policie se jimi ani nezabývá.

Mnozí Švédové se při nepokojích ptali, jak je možné, že došlo k takovým násilnostem v zemi, která se pyšní štědrým sociálním systémem, liberálními společenskými normami a vstřícností vůči přistěhovalcům. V dýmu ze zapálených aut se rychle rozptýlil sen o rovnostářském Švédsku, které se více-méně dokázalo vyhnout globální hospodářské recesi.

Ukazuje se, že ani tato země není imunní vůči sociálním problémům, které zažívají některé prosperující evropské státy. Levicoví politici ve Švédsku, kteří byli u moci většinu poválečného období, obviňují z násilností současnou vládu, neboť okleštila sociální rozpočet. Tvrzení imigrantů o rasismu ve Švédsku tamní obyvatele rozčiluje. Země má velice minimální historii kolonialismu.

Od 80. let přijímá Švédsko přistěhovalce ne z nějakých politických důvodů nebo z povinnosti, ale jednoduše z pocitu humanitární odpovědnosti vůči širšímu světu. Od samého počátku Švédsko zavedlo model, lišící se od Německa, kde se stali přistěhovalci tzv. hostujícími dělníky. Stockholm podporoval práva imigrantů a nabídl jim různé programy, napomáhající integraci do místní společnosti.

Navzdory bezplatným jazykovým kurzům vyrostla v posledních letech v zemi cizinecká ghetta. Pravicové strany získávají pořád větší popularitu právě kvůli imigraci. „Snažili jsme se podstatně víc než kterákoliv jiná evropská země cizince integrovat. Vynaložili jsme miliardy na sociální dávky, určené na pomoc nezaměstnaným imigrantům, abychom jim zajistili kvalitní život,“ říká Marc Abramsson, lídr Národně-demokratické strany.

A pokračuje: „Máme tady skupiny, které se nechtějí stát součástí společnosti. Na policii, dokonce i na hasiče se dívají jako na nepřítele a útočí na ně. Zkoušeli jsme všechno možné, ale nic nefungovalo. Není to o rasismu, jedná se o to, že multikulturalismus jednoduše neví, jak lidská bytost funguje,“ vysvětluje Abramsson.

Mladá generace už neprožívá vděčnost vůči švédskému státu, je jiná než jejich rodiče. Ti přirovnávají situaci ve Švédsku k životu v Bagdádu nebo Somálsku. Ale jak prohlásil jeden mladík, „my mladší generace přistěhovalců známe jenom Švédsko. Porovnáváme naši situaci s běžnými Švédy.“ Když si však člověk představí nebo vidí hořící předměstí Stockholmu, uvědomí si, že mladík a další z jeho generace žádají příliš. Dokonce i od štědrých a soucitných Švédů.