Ztrácíme se v digitálním smetí. Focení mě vyvádí z polospánku a režimu autopilota, říká Jarcovjáková

Mnoho fotografů mluví o tom, že při focení dokumentární fotografie, při focení lidí, zažívá značný ostych. Máte to taky tak?

S ostychem jsem začínala. Na škole bylo pro mě naprosto traumatický fotit lidi. Z prvních let mám archiv plný lidí zezadu a z dálky. Reportáž byla úplně nemožná. To se časem změnilo. Stojí to na rozhovoru, nerada fotím lidi, kteří o tom neví. Když si s někým začnete a ten člověk cítí, že mu věnujete pozornost, že vás opravdu zajímá, v tom okamžiku je to celé možné.

„V tom digitálním světě se ale trošku ztrácíme v digitálním smetí. Mám dojem, že je to všechno zautomatizovaný. Analog to tolik nedovolil, pracovat s filmem bylo něco jinýho.“|foto: Barbora Linková

Strašně mě zajímají divní lidi, sama jsem divná, logicky mě tak takoví lidé přitahují. Mluvím o vzhledu i příběhu, to je nějak provázané. Když někdo tráví život tím, že si prohlíží slevové letáky z obchoďáku, tak se to projeví i v jeho obličeji. Spousta lidí ale neuvěřitelně originálně myslí, žije a chodí zvláštně oblíkaných. To mě vždycky fascinuje.

Máte nějak nastavené hranice? Je něco, co byste nevyfotila?

Už jsem takovou situaci zažila. Kdysi mě takoví mladí romští kluci požádali, že by měli rádi nějaké akty. Vyhodnotila jsem, že je to pro mě příliš nebezpečný, že to nechci. Ale důležité je, abych se u toho cítila dobře, musím vědět, že tam něco vzniká a funguje tam vzájemná vazba.

Fotím ale spíš stopy těch lidí než jenom je. Překvapivě zpětně zjišťuju, že strašně moc fotím sebe. Od 70. let si fotím autoportréty, zpětně to dává smysl. Je to o hledání, hledání toho, na jakým místě jsem, co jsem a kdo jsem. Dneska je to běžný, lidi si fotí jídlo, kafe, že si dali hezký pivo. V tom digitálním světě se ale trošku ztrácíme v digitálním smetí. Mám dojem, že je to všechno zautomatizovaný. Analog to tolik nedovolil, pracovat s filmem bylo něco jinýho. Tím jsem se možná trošku vychovala na jiný dívání. Fotografování mě naopak vyvádí z polospánku, z režimu autopilota.

Jak se proměnila vaše tvorba při přechodu z analogu na digitální fotografii?

Začala jsem používat barvu. V okamžiku, kdy jsem začala fotografovat barevně, nebyla jsem skoro schopná se toho vzdát. Vstup do digitální fotografie nebyl dobrovolnej. Tím, že jsem učila fotografii, jsem ale nemohla být méně aktuální než studenti. Dlouho mi na digitálu vadila hrozná konkrétnost a přesnost, nevěděla jsem si s tím rady. Zachránil mě mobil, první série, se kterými jsem byla spokojená, jsem udělala na něj, ještě když bylo to rozlišení malý.

Mám moc ráda technickou chybu, něco, co na fotku nepatří. Neoslovují mě precizní fotky. I takové mám, i takové mají smysl, ale líbí se mi třeba barevné posunutí, neostré fotky. Baví mě esence těch věcí, nemusím je vidět jasně. Proto mně ta technologie mobilních telefonů vyhovovala.