Ztracená skladba Igora Stravinského je na světě. Po 100 letech ji našli v petrohradském archivu

11. září 2015

„Více než sto let se mělo za to, že jedna z raných orchestrálních prací fenomenálního skladatele Igora Stravinského byla nenávratně ztracena. Zcela nečekaně však notový záznam objevili v hromadě starých písemností na petrohradské konzervatoři,“ píše o epochálním nálezu britský magazín Observer.

Igor Stravinskij složil svou Pogrebaljnuju Pjesňu neboli Pohřební píseň na památku svého učitele, Nikolaje Rimského-Korsakova, nedlouho po jeho smrti v červnu 1908.

12minutová skladba byla provedena pouze jedenkrát podle vedením Felixe Blumenfelda v lednu 1909. Pak se mělo za to, že zanikla ve zmatcích a destrukci bolševické revoluce na podzim 1917.

Stravinskij říkával, že to bylo jedno z jeho nejlepších raných děl, hudbu si však nedokázal vybavit.

„Rád bych věděl, jak jsem komponoval před Ptákem ohnivákem,“ vzpomínal podle svědků. Pohřební píseň totiž složil nedlouho před tímto baletem, který se v provedení Ďagilevova souboru stal v červnu 1910 v Paříži senzací.

Čtěte také

Ruští muzikologové léta tvrdili, že rukopis může existovat v archivech petrohradské filharmonie či konzervatoře, ale o modernistu Stravinského nebyl za sovětských časů až takový zájem a po skladbě nikdo doopravdy nepátral.

Za její zázračné přežití nicméně vděčíme tomu, že budova konzervatoře nebyla nikdy restaurována, modernizována či rozšiřována.

S pomocí archivářů se písemnostmi v budově probírala expertka na Stravinského Natalja Braginskaja, ale neúspěšně.

Igor Stravinskij na fotografii Roberta Regassiho

Teprve když loni na podzim padlo rozhodnutí, že konzervatoř musí být kompletně vystěhována, rukopis ukrytý mezi klavírními a orchestrálními skladbami spatřil světlo světa.

Narazila na něj knihovnice, která byla dostatečně pečlivá, aby prošla všechny svazky, a dostatečně erudovaná, aby si pamatovala, po čem Braginskaja pátrá, uvádí Observer

Zachovaly se totiž pouze orchestrální části skladby, nikoli celek. Dokument mohl být snadno skartován, ale přežil a Braginskaja o něm začátkem září mohla přednášet na muzikologickém kongresu v Petrohradě.

Stravinskému bylo 26 let, když Pohřební píseň napsal, a rozhodně nebyl v té době významným skladatelem. Za hranicemi Ruska jej neznali vůbec, a doma stěží.

Paradoxem je, že v následujících čtyřech letech vychrlil skladby Pták ohnivák, Petruška a Svěcení jara, které z něj rázem udělaly jednoho z nejslavnějších modernistů vážné hudby.

Pohřební píseň prozrazuje vliv Rimského, ale i Wagnera, jehož ruský skladatel velmi obdivoval. Neměnný orchestrální motiv pozoruhodně kontrastuje s instrumentálními tembry, což Stravinskij připomínal ještě po 25 letech ve svých pamětech.

Zachovaly se také zoufalé dopisy, v nichž mladý Stravinskij prosí vdovu a syna po Rimském i dirigenta slavnostní tryzny za skladatele, aby jeho Pohřební píseň zařadili do vzpomínkového repertoáru.

„Z dopisů je zřejmá bezradnost a nedostatek sebedůvěry mladého umělce, jehož petrohradské kruhy odmítly. A jsou také prvním signálem velkého rozkolu, který nastal mezi skladatelem a ruským hudebním establishmentem po jeho fenomenálním úspěchu v Paříži,“ píše závěrem Observer.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: rma
Spustit audio