Zrušit či nezrušit zbrojní embargo EU vůči Číně

Zakázat vývoz zbraní do země, která tanky rozdrtila demokratizační hnutí na náměstí svého hlavního města, bylo v roce 1989 to nejsamozřejmější, co mohly západní demokracie udělat. Prodlužovat potom embargo z roku na rok také nebylo příliš obtížné, stačí se začíst do zpráv, které o stavu lidských práv v Číně pravidelně podávají respektované nevládní organizace jako Amnesty International.

Když se základ argumentů nemění, tak jaký potom může být důvod ke změně názorů? Změna je obsažena ve vlastním vývoji Číny, která už si tolik nezaslouží tradiční přízvisko "Říše středu", ale spíše "dílna světa". Zatím to neplatí o vyspělých technologiích, ale o spotřebním zboží od elektroniky přes třeba sportovní potřeby až po všude se prosazující textil. Vyšší ambice jsou už znát a předloňská kosmická premiéra prvního čínského tchajkonauta je toho nejvýmluvnějším důkazem, přestože jej na oběžnou dráhu kolem Země vynesla mírně obstarožní, leč spolehlivá ruská raketa.

Jestli je hodně těch, co od Číňanů nakupují, tak ještě více je těch, co jim chtějí prodávat. Vysoký a trvalý hospodářský růst nejlidnatější země světa sebou nese poptávku jak po surovinách, tak po modernějších technologiích a v neposlední řadě také po dodávkách pomáhajících zlepšit například leteckou, železniční a automobilovou dopravu. Jak by takové příležitosti nelákaly zvláště zadýchané evropské ekonomiky?

Velké obchody často stály v pozadí velké politiky, v případě Číny to ale vypadá, že se velké obchody s velkou politikou střetnou. Tradiční označení "Říše středu" mimo jiné také vyjadřovalo soustředěnost země samu na sebe. Čína se už však vidí jako přinejmenším velmoc asijského rozměru, který by se v 21. století měl změnit v rozměr světový.

Spojené státy mají řadu důvodů, aby byly všestranným vzrůstem Číny znepokojeny. Mají spojenecké závazky k vládě na Tchajwanu, jejíž existence naopak trvale zneklidňuje vládu v Pekingu a jsou tu ohledy na další asijské spojence, jako je Japonsko či Jižní Korea. Ale - jak jinak - nejzávažnější jsou důvody domácí.

Pomyšlení na to, že by se v leckterém ohledu reformovaná, ale stále ještě komunistická Čína svou hospodářskou úrovní a vojenskou vyspělostí stala čímsi, co by se blížilo nynějšímu postavení Spojených států, musí ve Washingtonu honit vrásky po čelech. Jistě proto, že silnější vliv jednoho se v politice zpravidla rovná menšímu vlivu druhého. Zároveň nelze přehlédnout, že politika Číny je stále ještě v mnohém ohledu nejasná, nepředvídatelná.

V americké optice uvolnit vývoz zbraní do Číny znamená rozdávat steroidy, z nichž rostou svaly příštího rivala či dokonce protivníka. Svůj díl pravdy mají i Evropané, když říkají, že vláda v Pekingu si většinu potřebných zbraní, které by mohly sloužit k potlačování demonstrací a které tedy mají přímou souvislost s prvotním důvodem zbrojního embarga vůči Číně, opatří bez ohledu na zákazy.

V dnešní debatě mezi Američany a Evropany hrají lidská práva a jejich dodržování vedlejší roli. Je to více spor mezi aktuálním zájmem obchodovat a dlouhodobým zájmem brzdit vzestup rýsující se velmoci.

Jakoby se tu střetávaly dvě odlišné představy. Na jedné straně je evropská představa, že nepohodlného partnera či protihráče lze získat krok za krokem. V případě Číny by to znamenalo nabídku rozvoje obchodu spojit s dohodou o dodržování jistých společných pravidel. Představa americká počítá s Čínou jako s nevyhnutelnou konkurencí, jejímuž růstu je třeba ve vlastním zájmu zabránit či jej alespoň účinně omezovat. Proto je v punktu zbrojního embarga americko-evropská shoda v dohledné době nemožná. A co je horšího, dosud nevíme, který ze dvou odlišných receptů lépe účinkuje na pekingský bolehlav.