Změní se francouzská politika vůči arabskému světu?

Tuto politiku dosud formuloval Jacques Chirac, gaullista a tedy i dědic de Gaullovy koncepce vztahů s arabským světem. Všichni tři přední prezidentští kandidáti se od dosavadního prezidenta Chiraca v různé míře odlišovali a to zejména svým odstupem od dosavadního nadbíhání některým sporným blízkovýchodním režimům.

Oba politici postoupivší do 2. kola, tedy Sarkozy a Royalová, už analytikům svými výroky poskytli dostatečný materiál, nad kterým mohou hloubat o budoucnosti francouzské diplomacie.

Nejdůležitější je samozřejmě pravicový kandidát Sarkozy, který je i pravděpodobným vítězem voleb. Ten už dříve vyvolal pozornost, když kritizoval jednání Francie v Radě bezpečnosti ohledně Iráku, což veřejnost pochopila tak, že by býval byl nevetoval rezoluce, které mohly otevřít cestu americké intervenci proti Saddámu Husajnovi. Dokonce uvedl, že do budoucna dává přednost spolupráci se Spojenými státy, což je zásadní odchylka od dosavadního francouzského přístupu, který se často odehrával podle rovnice "my Francouzi společně s Araby proti Američanům".

Francie se obvyklým evropským poměrům vymyká. Je to země, v níž žije největší židovská komunita v Evropě, která čítá kolem šesti set tisíc lidí. Francie také hostí jednoznačně největší muslimskou menšinu v Evropě, která má nezanedbatelný voličský potenciál. Jde asi o pět milionů lidí, i když jde jen o hrubé odhady, protože Francie oficiální statistiky náboženské příslušnosti nevede.

Neméně důležité je to, že Francie má vedle Británie nejdelší tradici vztahů s blízkovýchodními státy, a v současné době má mezi zeměmi starého kontinentu největší vůli tyto kontakty udržovat a rozvíjet. Dnes je dokonce Francie považována za největšího přítele arabských zemí v Evropě, a pravděpodobně je tomu opravdu tak.

Ne vždy to ale byla pravda. Francie se v severní Africe a na území dnešního Libanonu a Sýrie snažila angažovat už nejméně od 19. století, a ne vždy byly považována za přítele. To se ještě posílilo po 2. světové válce, kdy Paříž začala být v arabském světě považována za prototyp evropského imperialismu. Například proto, že v roce 1954 začala velmi tvrdě zasahovat proti nacionalistickému hnutí v Alžírsku, nebo když v roce 1956 se spolu s Británií a Izraelem pokusily zasáhnout proti znárodnění Suezského průplavu v Egyptě a svrhnout tamního prezidenta Násira. Je zajímavé, že proti Suezské operaci se tehdy postavily Spojené státy. Právě Washington byl tehdy na Blízkém východě považován za výjimečnou západní zemi, která si dosud neznečistila ruce kolonialismem.

Od té doby se hodně změnilo. Prezident de Gaulle byl už v 60. letech přesvědčen, že přátelství Francie s Izraelem je omyl, a že Paříž by se měla spojit spíše s arabskými zeměmi. Důležitým mezníkem byl rok 1973, kdy se Izraeli podařilo v takzvané "Jomkipurské" válce odrazit nečekaný útok arabských zemí a arabské země odpověděly utažením ropných kohoutků, čímž ve světě vyvolaly první ropnou krizi. Francouzská politická elita definitivně dospěla k závěru, že spojenectví s arabskými státy je pro jejich zemi perspektivnější.

Od té doby si Paříž s Washingtonem vyměnily role. Spojené státy, zejména v 50. letech nepříliš nakloněné Izraeli, se v 70. letech staly hlavním spojencem Jeruzaléma, a naopak. Ve Francii se situace vyvinula jinak. Vztah k Izraeli je ale v jistém ohledu negativním obrazem vztahů s arabským světem - být přítelem s oběma je skoro nemožné, a Paříž dala přednost Arabům.

Američané tedy v arabském světě ztratili velkou část podpory, a Francie se stala ve vlastních očích i v očích samotných Arabů nejsympatičtější západní zemí. Například dosavadní prezident Chirac se v nedávném průzkumu panarabského veřejného mínění vyšplhal na první místo v oblíbenosti politiků. Je dokonce ještě populárnější než Usáma bin Ládin, "arabský lev" Háfiz Assad nebo "meč Arabů" Saddám Husajn.

Jacques Chirac dokonce dostal už v 70. letech od Saddáma Husajna prostředky pro svou stranu výměnou za francouzskou podporu iráckého jaderného programu - ano toho, který pak v roce 1981 Izrael preventivně ukončil pomocí náletu na reaktor v Osiraku. Ještě před tím ovšem Chirac stačil označit Saddáma Husajna "Charlesem de Gaullem Blízkého východu".

Jak jsme už konstatovali, všichni prezidentští kandidáti dali najevo odstup od chirakovského přístupu a jsou tedy příslibem změny ve francouzské zahraniční politice vůči arabskému světu. Zároveň ale platí, že Francie se nehodlá vzdát své prominentní úlohy v regionu, alespoň ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi.

Francie je velmi početně zastoupena například v mezinárodních jednotkách UNIFIL v Libanonu a jsou velmi aktivní v záležitosti vyšetřování vraždy bývalého libanonského premiéra Rafíka Harírího. Harírí byl osobním přítelem prezidenta Chiraca a zároveň byl považován za blízkého spojence Paříže jako takové. Jeho vražda byla do jisté míry fackou do tváře francouzským snahám ovlivňovat oblast směrem, který Paříž považovala za žádoucí. To narušilo vztahy Francie se Sýrií, další zemi, která byla tradičně pod francouzským vlivem. Stopy po pachatelích totiž vedou právě do Sýrie. Nyní Francie dává najevo odhodlání dosáhnout mezinárodního soudu s Harírího vrahy i za cenu roztržky s Damaškem.

Francii bude čekat tvrdý oříšek i v podobě íránského jaderného programu, který směřuje k velké kolizi Teheránu se západem. Dosavadní prezident Chirac postupem doby své výroky neustále změkčoval, až nedávno prohlásil, že jaderná technologie v rukou Teheránu není nebezpečná.

Prezidentští kandidáti Sarkozy a Royalová dávají naději, že jejich politika bude zásadovější. Například Sarkozy chce koordinovat postup s USA a Royalová přímo řekla, že Íránu musí být v dokončení jaderného programu zabráněno. Zároveň se ovšem vyjádřili negativně k možnosti vojensky zasáhnout vůči íránským jaderným zařízením, což hodně limituje jejich manévrovací a může vést k roztržce i s Američany.

Ať tak či onak, návrat k chirakovské zahraniční politice není pravděpodobný, a to je dobrá zpráva. Mezi země, které měly problém s francouzským vztahem k lidem jako byl Husajn, nebo institucím, jako je Hizballáh, konec konců patřila i Česká republika.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .