Zločinná devadesátá. Jak se žilo v době, kdy se společnost učila, co se může a co už je za hranou

19. červen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Miloš Zeman a Václav Klaus

V souvislosti s kriminalitou v 90. letech se připomínají obvykle velké kauzy – podvody při prokazování nafty jako lehkého topného oleje nebo tunelování firem. Pořad Téma Plus se ale zaměří na každodenní život. „My starší zavzpomínáme, vy mladší si budete moct poslechnout, jaké to bylo žít v divokých 90. letech, kdy násilná i majetková kriminalita prudce vzrostla a byla nepříjemným doprovodným projevem nově nabyté společenské svobody,“ láká k poslechu autor pořadu Vít Pohanka.

Psal se rok 1992 a písnička Láska je láska zněla ze všech tehdy už i soukromých rádií. Obrovským hitem se stal i nezapomenutelný videoklip, který s Lucií Bílou a Ilonou Csákovou natočil režisér Filip Renč.

Čtěte také

Zatímco veřejnost a média řešila ne zrovna promyšlený a hloupě načasovaný zákaz jeho vysílání ve veřejnoprávní televizi, mne trápila jiná věc: ne že bych se považoval za hudebního znalce, ale amerického zpěváka Prince jsem měl v oblibě už od doby gymnaziálních studií, kdy se jeho písnička Purple Rain a stejnojmenné album udržovaly na předních místech žebříčků ve Spojených státech i v západní Evropě.

A já se nedokázal ubránit palčivému pocitu, že jsem tu chytlavou melodii, za jejíhož autora se označoval Ondřej Soukup, už někde slyšel. A aby také ne!

Princova Alphabet Street vyšla v dubnu 1988. Podobnost té písně se songem Láska je láska je nezpochybnitelná. Na počin Ondřeje Soukupa se dá dívat smířlivě, jako že ho ten Prince prostě inspiroval.

Ale také se na něj dá dívat méně smířlivě a říct, že ten nápad Princovi prachsprostě ukradl.

Nechám na vás, jak to vidíte. Poznamenán jenom, že, jak jsem se dočetl, reedice alba s písničkou Láska je láska vyšla v roce 2017 a za autora hudby je už označený Prince a nikoli Ondřej Soukup.

Proč to tady píši? Protože jsem přesvědčený, že dneska by něco takového prostě nešlo. To víte, v devadesátých letech se děly věci!

Co není zakázáno, je dovoleno

Právní povědomí o tom, co ještě je a není za hranicí zákona, se muselo znovu definovat. Nově svobodná společnost si najednou musela zvyknout na nová pravidla.

Čtěte také

„Přešli jsme z režimu, kde platilo, že co není výslovně dovoleno, je zakázáno, do režimu, kde byl ten model obrácený. Tedy že co není explicitně zakázáno, je dovoleno. To byla obecně samozřejmě obrovská příležitost v pozitivním smyslu, ale mnohé lidi to svedlo k tomu dělat věci, které by se dělat neměly,“ vysvětluje Tomáš Kostelecký ze Sociologického ústavu Akademie věd.

Různé typy podnikatelů

V Tématu Plus si také připomeneme, jak to vypadalo z pohledu policistů třeba na nádražích po velkoryse pojaté amnestii prezidenta Václava Havla. A také to, že hlavně podnikaví a vynalézaví spoluobčané přicházeli na různé způsoby, jak si mírně přilepšit na úkor státu.

Čtěte také

Radek Galaš je policejní plukovník ve výslužbě, ředitel policejního muzea a v roce 1990 nastoupil v Praze jako řadový policista.

„To jsem zažíval mockrát. Před termínem podání daňového přiznání přicházely různé typy podnikatelů a naříkali, že jim vykradli kompletně auto a že tam měli kufr s veškerým účetnictvím. A když jsme se zeptali, jestli to byly kopie, odvětili: Ne, to byly originály!“ vypráví Radek Galaš s tím, že motivací fingované krádeže bylo samozřejmě ošidit stát na daních.

On a Kostelecký budou hlavními průvodci Tématu Plus po době, kdy to v naší zemi se zákonem a jeho vymáháním bylo všelijak.

Jak se kradla auta

Uslyšíte ale také o tom, jaké to bylo, když vám někdo před domem v noci ukradl automobil Škoda – v té době v hodnotě více než ročního čistého platu – na díly. Popsal mi to kamarád ze studií Bohumil Jančík z Kroměříže:

Čtěte také

„Nemohl jsem na sídlišti, kde jsme tenkrát bydleli, to auto najít. Zvonil jsem na ženu, aby mi řekla, kam to auto zaparkovala. Ona že tam jako vždycky. Já na to, že tam není! Později popisovala, že jsem z okna vypadal jak kačer Donald, stál jsem na parkovišti, točil se kolem dokola a rozhazoval zoufale rukama,“ popisuje, dnes už s úsměvem, Bohumil Jančík.

Ale tenkrát to samozřejmě žádná legrace nebyla.

Poslechněte si Téma Plus Víta Pohanky.

autor: Vít Pohanka
Spustit audio

Související