Zkáza veřejného mínění, sen o zelené Sahaře a malíř prchavé chvíle
V americkém tisku jsme našli zajímavou úvahu o úpadku veřejného mínění, jehož obdobu bychom snadno našli i v české politice. Internet nás také zavede na vyprahlou Saharu, kde se dá narazit na obdivuhodná jezera, která svědčí o tom, že tato země byla kdysi zelená a plodná. Nakonec se zastavíme v nizozemském Haarlemu na výstavě skvělého portrétisty Franse Halse.
Kam se podělo veřejné mínění?
Komentátor agentury Reuters píše, že veřejné mínění ve Spojených státech pomalu umírá a vytlačuje ho stranický postoj, k němuž tíhne stále více Američanů. Názor, že ekonomika je ve špatném stavu, zastává podle březnového přehledu výzkumného centra Pew dvakrát tolik opozičních republikánů než vládních demokratů. Nedá se přitom dokázat, že by republikáni hospodářsky strádali více než demokraté.
Současné volební kampaně se už příliš nesnaží přesvědčovat a místo toho stále více jen mobilizují. Chcete jen shromáždit své příznivce, abyste porazili své protivníky. Republikáni to dělali v roce 2004, když byl prezident George W. Bush znovu zvolen 51 procenty hlasů. Demokraté jim to vrátili roku 2012, když prezidenta Obamu udrželo v Bílém domě stejné procento.
Současní republikáni se ve své palbě snaží využít vnitropolitických skandálů v naději na novou Watergate. Aféra kolem špehování politických soupeřů vyhnala roku 1974 z úřadu jejich prezidenta Richarda Nixona. Republikánský senátor Mike Lee nedávno řekl, že panují nejhorší obavy z vlády, která podle něj špehuje občany a vytrvale jim lže.
V posledním průzkumu stanice CNN byly dvě třetiny republikánských voličů přesvědčeny, že Bílý dům nařídil daňové správě, aby se zaměřila na konzervativní skupiny. Jejich mínění sdílelo jen 19 procent demokratů. Tři čtvrtiny republikánů soudí, že Obamova vláda záměrně mate veřejnost ve zprávách o loňském teroristickém útoku na americký zastupitelský úřad v libyjském Benghází. Tento názor zastával jen jeden z pěti demokratů.
„Tohle město se začíná na Obamu zlobit,“ zněl minulý týden titulek na zpravodajském serveru Politico, který chtěl zachytit náladu ve Washingtonu. Je to možné, ale o celé zemi to neplatí. Průzkumy Gallupova ústavu a CNN neukázaly významný pokles voličské podpory prezidenta, která mírně kolísá kolem 50 procent.
Schvalování prezidentovy práce je zvláštní ukazatel, protože se jen zřídka odchýlí od 50 procent, což ukazuje, že spousta Američanů má na Baracka Obamu vyhraněný názor – buď ho mají rádi, nebo ho nenávidí. Tyto postoje mohou zesílit, ale většinou se nemění. Vypadá to, že počet Obamových příznivců a odpůrců zůstává víceméně stejný. To je hodně velká změna proti době, kdy se prezident dostal do krize a pak měl potíže se všemi Američany. Veřejné mínění se obrátilo proti němu a šéf Bílého domu ztrácel podporu i vlastní strany.
Když byl prezident Lyndon Johnson v létě roku 1968 na dně popularity a ohlásil, že už nebude kandidovat na prezidentský úřad, podporovalo ho jen 48 procent demokratů a 21 procent republikánů. Rozdíl byl pouhých 27 procent. Volební kampaň výrazně ovlivnily vraždy Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho. Chicagem, kde se konal nominační sjezd demokratů, otřásaly protesty rozhořčené veřejnosti.
V roce 1974, těsně před resignací Richarda Nixona, měl prezident třináctiprocentní podporu opozičních demokratů a jen padesáti procentní podporu svých republikánů. V době energetické krize podporovalo roku 1979 prezidenta Jimmyho Cartera jen 41 procent jeho demokratů a pouhých 19 procent republikánů. Rozdíl mezi stranickými postoji nepřevýšil 22 procent.
Tyto poměry se začaly měnit s nástupem prezidenta Ronalda Reagana. Roku 1986 vypukl skandál kolem prodeje zbraní do Íránu, z jehož výtěžku vláda financovala partyzány bojující proti nikaragujskému marxistickému prezidentovi Danielu Ortegovi. Reagana v té době podporovala čtvrtina demokratů, ale tři čtvrtiny jeho republikánů se postavily za něj. Propast mezi stranami se rozšířila na 50 procent.
Tento rozdíl byl ještě výraznější, když byl roku 1994 na dně popularity prezident Bill Clinton. Jeho práci schvalovalo jen 14 procent opozičních republikánů, ale tři čtvrtiny demokratů mu zůstaly věrné. Oba postoje dělilo 61 procent. Když prezident Bush roku 2008 v plném proudu finanční krize opouštěl Bílý dům, stálo za ním pět procent opozičních demokratů a 61 vládních republikánů. Za Baracka Obamy zaznamenala tato polarizace další obrovský skok. V posledním průzkumu CNN získal prezident podporu 87 procent svých demokratů, ale jen patnácti procent opozičních republikánů. Rozdíl činil dosud nevídaných 72 procent.
Demokratičtí senátoři se nyní chystají prolomit patovou situaci ve stranicky rozděleném kongresu. Znamenalo by to změnu pravidel a senát by mohl potvrdit prezidentovu nominaci ústavních činitelů prostou většinou. Demokraté jsou rozlíceni, protože se republikáni snaží prodlužovat debaty, aby v senátu co nejdéle zdrželi hlasování o prezidentových návrzích na jmenování členů vlády a federálních soudců.
V posledních letech se vyskytlo téma, kde se veřejné mínění dramaticky změnilo – byly to sňatky osob téhož pohlaví. Ještě v roce 2004 to byl jedovatý problém, který pohřbil volební naděje kandidátů v jedenácti státech i prezidentskou kampaň Bushova soupeře Johna Kerryho. Od té doby se veřejné mínění neuvěřitelně rychle obrátilo a téma bylo hozeno přes palubu. Politici jako Barack Obama i Bill a Hillary Clintonovi na něj neměli rozhodující vliv a jen se vezli s proudem.
Tuto změnu způsobily osobní zkušenosti. Stále více Američanů říká, že zná někoho, kdo je otevřený homosexuál. Podle průzkumů stanice CBS bylo v roce 2010 takových lidí ve Spojených státech 77 procent. V roce 1992 jich bylo jen 42 procent. Vliv osobní zkušenosti by se dal označit jako efekt Dicka Cheneyho, protože dcera bývalého Bushova viceprezidenta je lesbička. Politické prostředí je tak polarizované, že veřejné mínění nezměníte žádným přesvědčováním. Jedinou cestou je asi osobní zkušenost.
Sen o zelené Sahaře
Zázrakem přírody jsou jezera Ounianga, které přečkaly na saharské poušti tisíce let a vydržely dramatickou změnu podnebí. „Voda, kam oko dohlédne,“ řekl německý geolog Stefan Kröpelin a ukázal na jih, kde se až k obzoru táhne jen písek, a přesto vypráví, jak na jezerním břehu pily gazely, žirafy, nosorožci a krokodýlové. Okolní poušť je tak nehostinná, že se tu uživí jen pár temných brouků. Není to pohádka. Tuto oblast kdysi pokrývala vlhká a plodná savana.
Důkaz leží u Kröpelinových nohou, kde vykopal z vápencového podloží několik bílých pařezů a desítky malých šnečích lastur, svědčících o přítomnosti vody. Skála pod pískem v severním Čadu je asi 10 tisíc let stará. V německém týdeníku Spiegel čteme, že pohled k severu vyvolává představu o ztraceném ráji.
V kotlině, která je asi čtyřicet metrů pod úrovní okolního terénu, je jezero lemované zelenou vegetací. Až do vody sahají jako obrovské prsty písčité duny, které nakonec pohřbí celou oázu, ale dnes tu ještě rostou datlové palmy. V okruhu osmi set kilometrů se nevyskytuje nic podobného.
Geolog Kröpelin se tu poprvé utábořil před čtrnácti lety, když hledal usazeniny na dně největšího jezera Yoa, které by svědčily o jeho dějinách starých asi jedenáct tisíc let. Usazeniny jsou jedinečný archív z doby, kdy na konci poslední ledové doby proběhla dramatická změna podnebí. Bahno na jezerním dně vypráví, že největší poušť světa byla kdysi zelená.
Takový výzkum uprostřed Sahary je opravdové dobrodružství. Kröpelin tu zažil krádež pasu, smrtelně nebezpečnou nákazu parazitickou schistosomózou i písečné bouře, které trvaly celé týdny. Vědec se nenechal odradit, ani když jeho tábor přepadli místní lidé a hrozili mu, protože byli přesvědčeni, že jeho vrtání vyruší jezerní pannu. Nakonec se mu je podařilo uklidnit. Horší bylo, že se nebylo kam ukrýt před žhnoucím sluncem.
Muži zatloukají trubku do usazeniny, až dosáhnou původního jezerního dna z doby ledové. Vyvrtané vzorky jsou posílány do Kolína nad Rýnem, kde se zkoumají tenké vrstvy bahna, které se dají rozlišit po jednotlivých letech., takže jich je téměř jedenáct tisíc. Přesnějším zdrojem informací je pyl uvázlý v usazeninách, který spolehlivě svědčí o změnách podnebí. Když se na dně jezera najde pyl, tak to znamená, že se na jeho březích určitě prostíraly stepi. Spóry kapradin naznačují, že do jezera ústily řeky tekoucí zřejmě z nedalekého pohoří Tibesti. Pyl pelyňku nebo salvadory však znamená, že danou oblast v té době opanovala poušť.
Na konci ledové doby, asi před jedenácti tisíci lety, byla Sahara severní hranicí oblastí osídlených druhem Homo sapiens. Nehostinná poušť se nedala přejít. Když v Evropě roztály ledovce, monzunový systém v severní Africe se přesunul a vítr hnal dešťové mraky z Guinejského zálivu do vnitrozemí.
Východoafrická savana se rozšiřovala na sever a Homo sapiens se mohl vydat do vzdálenějších končin. Stopy osídlení jsou svědectvím, že člověk této možnosti využil. Sahara zažila kulturní vývoj, vznikala raná keramika, kočovníci si ochočili dobytek i kozy a člověk zaznamenával svůj život v působivých výjevech na skalních útesech.
Asi před pěti tisíci lety životodárný monzun ustával a poušť se vracela. Tráva vadla, řeky vysychaly, stáda dobytka řídla a lidé přežívali stále obtížněji. Někteří přesídlili na jih do úrodnějšího Sahelu a zbytek se usadil kolem řeky Nilu. Geolog Stefan Kröpelin říká, že toto stěhování z pouště razilo cestu rozvinuté civilizaci starověkého Egypta.
Kröpelina zajímá, jak dávní lidé reagovali na změnu podnebí na Sahaře. V nehostinné vyprahlé poušti se našly čepele, hroty šípů vyrobené z křemene a kruhové stopy obydlí. Je to důkaz, že Homo sapiens byl kdysi na Sahaře všudypřítomný. „Tohle je pohřební mohyla z doby kamenné,“ říká německý geolog a ukazuje na hromadu kamenů vystupujících z pláně, „všechno je zachované přesně tak, jak to lidé před několika tisíci lety opustili.“
Kröpelin je dokonce přesvědčen, že v zemi nikoho východně od jezer Ounianga našel stopu starověké egyptské karavany. Je to kamenná socha muže, zdaleka viditelná na náhorní plošině. Kröpelin si myslí, že je to orientační bod pro cestovatele pouští pocházející z doby faraonů. Existují důkazy, že výpravy starověkých Egypťanů se vydávaly aspoň k nynějším egyptsko-lybijským hranicím. Před několika lety byly v tamním pohoří Uvajnat nalezeny hieroglyfy.
Podle Kröpelina se tu mohli zastavovat obchodníci, aby doplnili zásoby vody, než se vydají dál na západ. Geolog ukazuje na zvětralé skály, které tvarují krajinu podél břehů jezer Ounianga. Během tisíciletí z nich neustálý vítr vytesal stupňovité pyramidy. Kröpelin si myslí, že podobnost se stavbami podél Nilu není náhodná. Podle jeho teorie postupné rozšiřování pouště vyhnalo egyptský národ z jeho původního území na Sahaře. Zdaleka viditelné siluety připomínající hrobky faraonů jsou charakteristické pro oblast, která mohla být jeho dávným domovem.
Bude jednou Sahara opět zelená? Tato otázka patří do říše spekulací. V roce 1988 se objevil velmi vzácný déšť nad Sudánem. Když pořád slyšíme o změně klimatu, proč by se neměl změnit i monzun v Africe? Od súdánského lijáku si Kröpelin na cestách všímal známek změny podnebí a kladl si zajímavé otázky: „Roste někde rostlina zvaná velbloudí seno více než v předchozích letech? Kolik vody je v tůních, kam chodí pít zvířata? A co říkají pastevci velbloudů a pěstitelé datlí?“
Obyvatelé oázy Fay vyprávěli, že je minulé léto překvapil náhlý liják. Jejich chatrče byly odplaveny a lidé se topili. To se, kam jejich paměť sahá, ještě nikdy nestalo.
Malíř prchavého okamžiku
Jeho životopisci mu přiřkli přezdívku „veselý Frans“. Významný představitel zlatého věku nizozemského malířství Frans Hals si vysloužil obdiv svými podobiznami zajímavých lidí plných života, kteří jsou na obraze často opilí. Jejich portrétista byl sám také náruživý piják a některé své modely našel při svých výpravách do místních hospod v severoholandském Haarlemu.
V mezinárodním kulturním časopise ArtNews, který vychází v New Yorku, čteme, že mnozí lidé na obrazech byla individua z nižších vrstev, a najdeme mezi nimi i vězně, komedianty, ale i kojné. Když je Frans Hals portrétoval, dopřál jim leckdy přepychový zjev příznačný pro lidi s vysokým společenským postavením. Malíř je viděl v jiném než obvyklém světle, jak to vidíme na výstavě v haarlemském Muzeu Franse Halse, která se také snaží pohlédnout na jeho dílo z nové perspektivy.
Expozice, která se jmenuje Frans Hals a jeho podobnosti s Rembrandtem, Rubensem a Tizianem, je první velká výstava mistrových prací po 25 letech. V Haarlemu jsou k vidění jeho nejvýznamnější díla vedle obrazů jiných malířů, kteří tvořili mezi závěrem patnáctého a polovinou 16. století.
Frans Hals se narodil v roce 1580 nebo 1581 v brabantských Antverpách, ale ještě jako dítě se s rodiči přestěhoval do Haarlemu, kde strávil zbytek svého života. V mládí byl jeho učitelem vlámský malíř a básník Karel van Mander, který je známý hlavně jako životopisec nizozemských výtvarných umělců. První známý obraz Franse Halse je Jacobus Zaffius z z roku1611, ale malíř se prosadil až o pět let později skupinovou podobiznou s názvem Oslava důstojníků Svatojiřské gildy.
Frans Hals sice portrétoval celý život na zakázku, ale to ho neušetřilo finančních obtíží, takže se živil nejen malováním, ale i jako obchodník s uměním a restaurátor. Míval dluhy a jeho věřitelé ho za neplacení často posílali před soud. Obtíže vyvrcholily roku 1952, kdy umělec všechno rozprodal, aby se zbavil peněžních závazků. Jeho celý majetek pak tvořily tři matrace, stůl a pět obrazů. Život Franse Halse se uzavřel v Haarlemu roku 1666 a malíř byl pochován v tamním chrámu svatého Bavona. Jeho vdova zemřela záhy po něm v dobročinném ústavu.
Frans Hals je mistr pomíjivé chvíle a na jeho obrazech je zřetelně vidět velký smysl pro pohyb. Spoustě jeho kolegů se tento účinek nedařil, ale haarlemská výstava ukazuje, že se ho často snažili napodobovat. Příkladem je podobizna Francoise Langloise z roku 1630, kde je patrné, že její autor, neméně slavný Anthonis van Dyck, si vypůjčil některé kompoziční prvky z Halsova Nakládaného herinku, který je rozvernou podobiznou rozesmátého opilého komedianta. Postavy na obou obrazech mají podobné držení těla, jejich hlava je trochu zvrácenou dozadu a široce se usmívají, což je rys, který u Halse najdeme velmi často.
Výstava ukazuje, že Frans Hals byl také ovlivněn jinými malíři. Podobně jako Tizian a Tintoretto pracoval velmi rychle a k namalovanému motivu se už nevracel. Tintorettovy volné tahy štětcem svědčí o velmi svižné práci a obrazy byly nezřídka hotovy na první pokus. Tato hbitost je zřetelná i v mnoha Halsových dílech. Jeho znalci tvrdí, že podobizna Jaspera Schadeho z roku 1645 byla hotova během jediného sezení.
„Nejpůsobivějším srovnáním na celé haarlemské výstavě jsou velmi pozdní díla Franse Halse a Rembrandta,“ říká kurátorka expozice Anna Tummersová. Rembrandtova Podobizna Margarethy de Geer i Halsovy Správkyně mužského chudobince jsou malovány mimořádně drsným stylem. Barevná paleta je převážně ztlumená a postavy sedí klidně až zasmušile, ženy mají na hlavách téměř stejné čepce.
Technicky se však oba obrazy od sebe velmi liší, protože Frans Hals použil mnohem jemnější a zřetelnější barvy. Výstava v nizozemském Haarlemu, která je otevřena do 28. července, umisťuje malíře do souvislosti s jeho předchůdci a současníky, a zároveň je na ní jasně vidět, čím se od nich vynikající portrétista 17. století lišil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
