Živnost průvodce byla v Čechách ustanovena už před 130 lety, říká Michaela Harvanová

Po českých městech, hradech a zámcích vídáme v letním období skupinky turistů a v jejich čele průvodce s nezbytným deštníkem, mávátkem či jiným “poznávacím znamením“. V cizí řeči hovoří o historii a s nekonečnou trpělivostí odpovídá na všetečné otázky klientů. Jiní průvodci zase vozí české turisty do zahraničí, kde jim ukazují místní pamětihodnosti a provázejí na výletech. Co má umět dobrý průvodce? Podle Michaely Harvanové by měl znát dobře místní jazyk a reálie. Musí dobře komunikovat nejen s účastníky zájezdu, ale také s řidiči autobusů. Některé cestovní kanceláře se dopouštějí velké chyby, když si jako průvodce najmou studenta s otázkou: „Chcete se zadarmo vykoupat v moři?“. Jak dokládají průzkumy, průvodce dělá 60% dojmu ze zájezdu.

Michaela Harvanová absolvovala první průvodcovský kurs v r. 1987, když se nedostala na vysokou školu. „V celém tehdejším Československu bylo asi 6 cestovních kanceláří a já ho absolvovala v Karlových Varech. Říkali nám tehdy, že se ven asi jen tak nedostaneme. Pak ale přišel r. 1989 a všechno bylo jinak. Pamatuji ještě ty pionýrské doby, kdy se během 4 dnů jela půlka Evropy. Někdy to byly skutečné masakry,“ vzpomínala na své začátky i na svůj první „velký“ zájezd do Chorvatska necelý rok po válce. Měla strach to doma říct, ale tatínek na to šel pragmaticky. „Musela jsem mu slíbit, že nebudu dělat blbosti a nepolezu někam, kde by se mi něco mohlo stát. Tehdy jsem se do Chorvatska zamilovala.“

Chorvatsko|foto: Gregor Martin Papucsek

Každý průvodce musí mít svou práci rád. Jinak by ji, podle Michaely Harvanové, nemohl dělat. I když je to někdy hodně tvrdý oříšek, protože musí mít vždy dobou náladu, být dobrým psychologem a také tak trochu exhibicionistou. „Vezměte si, že přijdete před skupinu úplně cizích lidí a nesmíte se stydět navázal kontakt.“

Je to k neuvěření, ale průvodcování má dlouhou historii. „Už v době starého Egypta v době náboženských slavností přijížděly tisíce lidí, které někdo doprovázel. Průvodce si najímaly i obchodní karavany za starého Říma a Řecka, aby jim někdo zprostředkoval ubytování či kontakt s místním obyvatelstvem.“ Cestování za jiným účelem se začalo rozvíjet v době renesance. „Vyhlášeny byly např. Benátky, odkud startovaly lodě do celého světa. Cestovatelé si najímali průvodce a výjimkou nebyl ani Marco Polo, který měl průvodce po Číně.“ V XVII. a XVIII. století pak bývalo zvykem, že se muži vydávali na tzv. grand tour, kdy cestovali do světa, aby pak mohli dělat doma kariéru. Tehdy se také v Japonsku objevily první písemné zmínky o průvodcích.

Hodně jezdit se pak začalo po Napoleonských válkách. „Začaly se psát cestopisy a ty pak vyvolávaly ještě větší zájem.“ Cestování v dnešní podobě začalo až v XIX. století. „Začala industrializace, měnila se struktura obyvatelstva, lidé se začali více stěhovat a jezdit na ozdravné pobyty.“ Přispěl k tomu i rozvoj železnice a lodní dopravy.

Jak to bylo u nás? Když se např. v Praze konaly korunovační slavnosti, tak do Prahy jezdilo mnoho zvědavců. Ti, kteří bydleli na „královské cestě“, tedy v blízkosti Celetné ulice, Karlova mostu či Malé Strany pronajímali místa u oken, aby návštěvníci mohli dobře vidět na průvod. Později se pořádaly velké zemědělské, hospodářské či průmyslové výstavy a lidé ze sjížděli z celých Čech. „Už tehdy se v novinách objevovala varování před tzv. nepravými průvodci, kteří nabídnou služby, vezmou peníze a pak s nimi utečou.“ Živnost průvodce byla v Čechách poprvé stanovena už před 130 lety a je zajímavé, že už tehdy byly určeny podmínky kvalifikace, které musel splňovat. „Průvodce byl úřední osobou, a to stejně jako např. strážník nebo poslíček a říkalo se mu průvodčí. Měl černou placatou služební čepici a na štítku velké bílé C jako Cicero, protože průvodce musel být zdatným vypravěčem s patřičnými znalostmi.“ Podle Řivnáčova průvodce po království Českém z r. 1882, který Michaela Harvanová přinesla s sebou do studia, bylo v Praze 7 průvodců. Za osobu a hodinu provázení se platilo 50 krejcarů. Za půl dne pak 1 zlatý 50 krejcarů a v zimě to bylo s příplatkem 20 krejcarů.

Více si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru se Stanislavou Lekešovou.