Zima nespokojenosti roku 1997 a souboj premiéra Klause s neústupným odborářem Duškem

Reformní elán obyvatelstva začal vyprchávat už před volbami v roce 1996. Těmi skončila volná jízda Václava Klause (tehdy ODS). Počínaje létem 1996 musela těsně menšinová koalice ODS, lidovců a ODA přepustit křeslo předsedy Sněmovny předsedovi sociální demokracie Miloši Zemanovi.

Čtěte také

Povodně 1997 aneb Voda jako nepřítel

Nespokojenost s transformací se začala projevovat zejména v oborech, kde došlo k částečné privatizaci, typicky ve zdravotnictví.

Začala působit řada soukromých lékařských praxí, vedle nich si ale lékaři a sestry v dosud státních nemocnicích připadali jako chudé příbuzenstvo. Tlak na vládu sílil i v souvislosti s blížícími se volbami.

Neviditelná ruka trhu

„Změňte systém! Ale amputujte tu neviditelnou ruku trhu,“ pronesla k reportérovi Českého rozhlasu při demonstraci lékařských odborů 25. března 1996 v Praze Květa Kvapilíková, docentka očního lékařství z Masarykovy univerzity (a rovněž bývalá atletka).

Čtěte také

„Moravská“ povodeň v roce 1997 zasáhla i Braniborsko. Zastavily ji staleté hráze

Popsala tím neutěšený stav českého lékařství mezi socialismem a kapitalismem a všeobecnou nedůvěru ve schopnost vlády se s tímto stavem urychleně poprat.

Změnit systém bylo vlastně nevyřčené heslo mnoha protestů z druhé poloviny 90. let. Jak transformaci daného oboru udělat, v tom často neměli jasno nejenom protestující, ale občas ani vláda.

Při protestech na jaře 1996 se také potvrdila důležitost mediálního pokrytí stávek. V případě zdravotníků se v tomto směru velmi ambiciózně projevil o rok dřív založený Lékařský odborový klub (LOK) v čele s mladým medikem Davidem Rathem.

Nespokojení učitelé

Kromě zdravotníků se na konci ledna 1997 ozvali i učitelé s požadavkem na 18procentní zvýšení platů, což zpětně svědčí o platové mizérii, které bylo státní zdravotnictví vystaveno.

Čtěte také

Půjčit si v roce 1996 deset milionů na zchátralý zámek bylo horší než si půjčit na hospodu, vzpomíná Lažanský

Učitelé ovšem neměli ve svých protestech patřičnou razanci – jejich stávka vyhlášená v lednu 1997 byla takzvaně řetězová a měla trvat dva měsíce.

Vybrané školy měly v daném týdnu vždy stávkovat jediný den: byla to tedy stávka poměrně dlouhá, ale s velmi mírnými důsledky. Po dvou měsících byla prakticky bez větších výsledků přerušena. Což se prakticky rovnalo jejímu odtroubení.

Největší stávka 90. let

To Jaromír Dušek, šéf Odborového sdružení železničářů, do toho uměl šlápnout jinak než kantoři. Vědom si toho, že vláda už jednou, v roce 1995, v otázce platů i transformace železnice v podstatě ustoupila, vyhlásil v neděli 2. února 1997 úplnou stávku na železnici v délce 48 hodin s možností automatického prodloužení o dalších dvoudenní lhůtu, pokud se nic nedojedná.

Impulzem k tomuto mimořádně razantnímu a vůči cestujícím v mrazivém únoru poměrně otrlému rozhodnutí se stal plán vedení drah zeštíhlit v příštích letech modrou armádu ze 100 tisíc pracovníků na přibližně 60 tisíc a se zrušením či privatizací části méně frekventovaných tratí.

Čtěte také

Ve volbách 1990 chtělo do parlamentu přes stovku nových stran. To byla žeň, vzpomíná novinář Nováček

Jaromír Dušek navíc stávku vyhlásil v neděli s platností od pondělní půlnoci ze 3. na 4. února, čímž ponechal vládním vyjednavačům jen mizivý manévrovací prostor.

Na stávce bylo unikátní, že železniční odboráři nevyhlašovali konkrétní mzdové požadavky, ale žádali, aby stát předložil koncepci dopravní politiky a aby odvolal vedení dosud zcela státem vlastněných železnic.

V podstatě se odborový předák Jaromír Dušek rozhodl dělat politiku a určovat vládě, jakou agendu by měla ve prospěch železnice a pochopitelně i železničních odborů nastolit.

Do karet Duškovi hrál fakt, že státní dopravní politiku měla určovat vláda, ale ta ani v polovině 90. let neměla vypracovánu její smysluplnou koncepci. A že si Klausova ODS po volbách 1996 dosadila do funkce ministra dopravy do té doby vysokou politikou v podstatě netknutého přednostu Okresního úřadu ve Frýdku-Místku Martina Římana, svědčilo pro variantu, že Klaus hodlal tuto oblast řídit v podstatě sám a podle aktuálních potřeb.

Jenže v případě Jaromíra Duška Klausova autorita narazila na těžkého soupeře.

Klaus prohrál

Souboj Klause s Duškem trval vlastně týden. Od začátku stávky v noci z 3. na 4. února 1997 až do sobotního pozdního večera 8. února se premiér odmítal s odborovým předákem setkat. Klaus nechtěl jednat pod nátlakem a nejspíš se poměrně nečekaným vyhlášením stávky cítil i osobně uražen, vzhledem k tomu, že se s Duškem sešel už v lednu toho roku a údajně k oboustranné spokojenosti.

Čtěte také

Rok 1998: Zlatí hoši z Nagana. Po návratu vítězných hokejistů byla celá Praha na nohou

Cestu ze stávkové pasti nakonec Dušek našel za pomoci místopředsedy vlády, lidoveckého předsedy Josefa Luxe, který spolu s ministrem průmyslu a obchodu za ODA Vladimírem Dlouhým a ministrem financí Ivanem Kočárníkem nakonec během několikahodinového jednání s Jaromírem Duškem dohodli ukončení stávky.

Fakticky ovšem vláda v podstatě kapitulovala, protože až na odvolání vedení drah splnila všechny podmínky odborářů.

Ministr dopravy Říman byl zaúkolován vypracovat do konce května 1997 dopravní strategii a koncepci železniční dopravy. Transformační kroky na železnici měly být konzultovány s odbory, zahájen audit hospodaření Českých drah. Mzdové požadavky odborářů byly rovněž v dlouhodobém horizontu splněny.

Čtěte také

Devadesátky: Po opoziční smlouvě přestali lidé politikům věřit

Nikdo neměl být za stávku postižen navzdory tomu, že ji 6. února 1997 vyhlásil Městský soud v Praze svým předběžným opatřením za nezákonnou. Železničáři však soud okázale ignorovali a České dráhy žalobu na Duškovy odbory na jaře 1997 v tichosti stáhly.

V dohodě vlády a Odborového sdružení železničářů také nebylo nijak specifikováno, jak bude sanována miliardová škoda, která téměř týdenní stávkou vznikla.

Železniční předák Dušek ještě mnoho let poté tvrdil, že právě stávka v roce 1997 uchránila mnoho českých lokálních železničních tratí před zánikem. Těžko toto tvrzení po letech potvrdit, či vyvracet.

Stejně tak je ale zjevné, že enormní výpadek především nákladní vlakové dopravy, tehdy o mnoho významnější než dnes, způsobily drahám dlouholetý reputační šrám, který bylo velmi obtížné napravovat.