Žil jsem pro hory. Noví správci ale vidí horské chaty jako zdroj příjmů, míní legendární Beránek
Oblíbené horské chaty ve Vysokých Tatrách procházejí personální obměnou. Klub slovenských turistů (KST) do nich postupně jmenuje nové provozovatele a zařízení tak po desetiletích opouštějí legendární správci. Jedním z nich je i Viktor Beránek, který až do loňského roku bezmála 50 let vedl nejvýše položenou tatranskou Chatu pod Rysy. „Neplánuji se tam podívat. Chci si chatu uchovat takovou, jak jsem ji poznal, s petrolejkami a ohněm v krbu. Teď už je tam internet,“ říká.
„Svět, který je tady dole, se nějak začal tlačit tam nahoru. Už jen ta wifi. Tím se mění i atmosféra chaty. Myslím, že její hodnotou je právě horský klid a západy slunce, při nichž lidé neťukají do mobilu, ale mluví spolu nebo hrají na kytaru či klavír, který jsme tam měli. Nemusíme tam tahat všechny vymoženosti našeho světa,“ myslí si.
Jím vedená chata prý byla poslední, která nebyla zásobovaná vrtulníkem, ale desítky tun materiálu se každoročně vynášely pěšky. Tento způsob je tradiční, ovšem zhruba dvakrát tak drahý.
„Mně i návštěvníkům dělalo dobře na duši, když přišli někam, kde není elektřina a na záchod se musí opodál na latrínu. Ta ale byla z jedné strany prosklená, takže jste viděli přes půl Tater,“ popisuje.
Beránek neuspěl ve výběrovém řízení, ač prý byl předtím lidmi z vedení Klubu přesvědčován, aby pokračoval. Nakonec uspěli dva funkcionáři KST, což považuje za střet zájmů. A podobně se dívá i na výměnu vedení Téryho chaty, kterou provozuje dvacátnice Júlia Imriščáková.
„Dobrý námořník musí nejdřív drhnout podlahu, dobrý chatař začíná jako nosič. Tak to bylo u mě. Prošel jsem horskou službou, když je chata v zimě zavřená, dělal jsem skialpinismus a horolezectví. Žil jsem s těmi horami. A pak přišla nabídka, že bych mohl být chatařem. Tito lidé nemají žádné zkušenosti, nemají to odpracované a vyzkoušené,“ kritizuje Beránek.
Horalé vs. peníze
Poukazuje na to, že tatranské nosičství je zapsané i na slovenském seznamu kulturního dědictví. Nyní prý ale do hor přichází generace, která vyznává jiné hodnoty než horalé, kterým se člověk stává postupně.
Čtěte také
„Ty se možná na chatě naučíš vařit guláš a čaj, ale to se naučí každý. Horal jinak přemýšlí, jinak mluví. Žije pro hory a není tak závislý na penězích, které mu jen ulehčují život, aby si mohl koupit jídlo a oblečení. Myslím, že tady šlo o to, že se ty chaty zdají být dobrým zdrojem příjmů,“ soudí bývalý nosič.
Imriščáková měla od července převzít i Chatu generála Milana Rastislava Štefánika, návštěvníci se ale postavili za dosavadního dlouholetého správce Igora Fabricia, kterému Klub v červnu vypověděl smlouvu.
„Uspořádala se sbírka, aby si mohl najmout právníka. Cílem bylo 5 tisíc eur a vybralo se 38 tisíc. Je vidět, že s tím lidé nesouhlasí, ale oni bohužel mají hroší kůži,“ dodává Beránek, který se pozastavuje i nad tím, že provozování dvou chat není možné stíhat.
Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
