Žijeme na úkor příštích generací, vysvětluje princip ekologického dluhu expert

5. prosinec 2017

Magazín Leonardo

Život na ekologický dluh se stal synonymem 21. století. Odborníci se sice přesně neshodnou na tom, kdy dojdou fosilní zdroje energie, ale shodují se, že jejich nedostatek se blíží a může dojít k ekologickému bankrotu. Ne všechny státy ale žijí v ekologickém dluhu, mají naopak přebytky a tak s energiemi obchodují. K čemu to celé může vést?

„Ekologický dluh se projevuje ve vícero aspektech. Jedním z nich je dodávka energií pro společnost. Emise ze spalovaných fosilních paliv se ale akumulují v atmosféře, což vede k jedné složce ekologického dluhu,“ uvedl v Magazínu Leonardo David Vačkář z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky.

Projevy ekologického dluhu vidíme také ve změnách životního prostředí, v úbytku biodiverzity a mnoha dalších faktorech.

„Dělení na rozvinuté a rozvojové země začíná být zastaralé. Dříve tzv. rozvojové země jsou dnes rychle nastupující ekonomiky, které velmi rychle zvyšují svou životní úroveň a spotřebu, a tím pádem se také více propadají do ekologického dluhu. Klasickým příkladem je Čína.“

„Globálně viděno asi 80 % států není schopno zajistit svoji spotřebu a své fungování z vlastních zdrojů. Obchod byl sice vždy součástí společenské výměny, ale protože se více a více v globálním úhrnu propadáme do ekologického dluhu, tak vlastně žijeme už na úkor příštích generací.“

Mezi ty země, které naopak žijí v ekologickém přebytku, patří Kanada. „Má velkou dostupnou plochu, velké množství přírodních zdrojů, ale zároveň nízkou hustotu populace.“

Ale i tyto „přebytkové“ ekonomiky, přispívají k ekologickému dluhu. „Důvodem je mezinárodní obchod, kdy v planetárním měřítku obchodujeme s přírodními zdroji.“

„My řešení v podstatě známe, a není to jeden všelék. Spočívalo by v postupném přijímání nějakého typu opatření vedoucích k tomu, aby se ekologický dluh dále nezvyšoval a ve střednědobé perspektivě se začal snižovat,“ vysvětlil expert.

Podle něj je možné se zaměřit na udržitelnou produkci, tedy tlačit na to, aby se udržitelně produkovaly výrobky, aby se udržitelně využívalo území a hospodaření s přírodními zdroji. „Můžeme také tlačit na spotřebitele, informovat a vzdělávat, aby lidé sledovali, odkud výrobek pochází a s jakou ekologickou zátěží byl vyprodukován.“

„Změna globálního životního prostředí pravděpodobně bude postupovat stále rychleji a rychleji, a celospolečenské náklady s tím spojené budou také narůstat.“

Nezbytný je i tlak politický. „Můžeme tlačit na vlády ve věci mezinárodních úmluv, dohody v oblasti změny klimatu, ochrany biodiverzity a ochrany přírody a klimatu.“

Role vědců v řešení těchto problémů je důležitá, ale neměla by se přeceňovat, upozornil odborník. „Věda může být základem nějaké akce na zmírnění ekologického dluhu a reakcí na globální změny.“

„My se třeba snažíme spolupracovat s těmi, kteří mohou přinášet změnu ve městech. Tam podporujeme přípravu adaptačních strategií na změnu klimatu. Snažíme se na základě vědeckých poznatků podpořit tento proces a dotlačit ty, kteří mají rozhodovací pravomoc, aby na to nějak reagovali,“ popsal cíle vědců David Vačkář.