Zemanův výrok o postižených nás vrací před rok 1989, shodují se studentka i pegagog

„Prezidentův výrok na adresu handicapovaných mě rozčílil, a proto jsem mu poslala otevřený dopis,“ řekla v pořadu Pro a proti vysokoškolská studentka na invalidním vozíku Tereza Laubeová.

Dopis napsala s prostou pohnutkou: „Doufala jsem, že si to aspoň pan prezident přečte, a třeba i odpoví.“

Riziko šikany v takto smíšených kolektivech sice existuje, ale sama studentka se s ním nesetkala. „Celý život chodím od běžných škol, a nikdy jsem se šikanou problém neměla.“

„Já si naopak myslím, že by zdraví s postiženými měli být v jednom kolektivu, pokud to půjde, protože se obě strany mohou od sebe navzájem učit a vzájemně se obohatit,“ tvrdí Laubeová.

Podle ní některým mentálně postiženým, kteří se nemohou do výuky zařadit, je lépe mezi mentálními postiženými. „Ale sama znám hodně případů kamarádů a studentů, kteří i přes postižení chtějí chodit do normálních škol, a i tam chodí.“

„Z toho, co prezident řekl na adresu handicapovaných, mi vyznělo, že se tito o sebe běžně neumí postarat. Já sama se snažím žít normální život, samozřejmě, někdy k tomu nějakou pomoc potřebuji, ale taková slova na adresu handicapovaných bych jako prezident nikdy neřekla.“

Laubeová: „S vyjádřením Miloš Zemana se vracíme před rok 1989, kdy se o handcipovaných nemluvilo a nesmělo mluvit, a dělalo se, že tito lidé neexistují.“

Předseda Asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař se studentkou souhlasí.

Pilař: „Prezidentův výrok bych směřoval do dob před rokem 1989, kdy bylo speciální vzdělávání na velice dobré úrovni, akorát se tehdy velice titěrně rozlišovaly skupiny postižených, a zbytečně se vytvářely uměle sociální skupiny, které se nemusely vytvářet, a jsem rád, že tomu tak už není.“

„Pan Zeman volil naprosto nešťastnou formu vyjádření se k dané věci, a samozřejmě s tím nemůžeme souhlasit,“ dodal pedagog.

Ten potvrdil, že šikana v našich školách je poměrně rozšířená, ale nesetkal se osobně s tím, že by vozíčkář nebo dítě smyslově postižené bylo její obětí.

„Žádný radikální recept zde nepomůže. Je potřeba se věnovat především prevenci, práci s dětským kolektivem a s rodinou, aby do školy nepřicházely děti, které mají jako jeden z hlavních životních úkolů ubližovat druhým, protože z toho mají legraci,“ vysvětlil Pilař.

Přesto platí, že je důležité ohodnotit, o jaké postižení se konkrétně u žáka jedná. „Pokud jde o tělesné nebo smyslové, dají se mosty spolupráce posunout. Každopádně, u některých druhů mentálního postižení si to nedokážu představit,“ dodal pedagog.

„Pokud chceme hovořit o inkluzivním školství, musíme jej vytvářet především tím, že vzděláme pedagogy, aby dokázali učit děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Dnes je velká většina pedagogů, kteří prostě sedí, odučí si to svoje, a jdou pryč,“ popsal současné školství Jiří Pilař.