Zdeněk Velíšek: Je naše identita jen v našem češství?

Evropský parlament
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Evropský parlament

Během těch dnů, které zbývají do evropských voleb, si možná hodně Čechů položí otázku, zda je s Evropou spojuje něco podobného jako s Českou republikou. K té mají vztah vyřešen. Je to vlast. Ale Evropa?

Už deset let máme možnost a snad i úkol se s ní ztotožňovat, ale za tu dobu se v nás skepse, kterou máme jako národ možná vrozenou, jen rozrůstala o euroskepticismus, který v českých zemích zasela a vytrvale pěstuje početná část politického spektra.

Přesto v sobě Čech Evropana těžko zapře, i když se k němu odmítne hlásit. Své češství a životní jistoty, které s ním spojujeme, stavíme zcela automaticky na pojmech republika, ústava, občan, obec, občanská práva, demokracie. Ty pojmy - a s nimi naději na ty životní jistoty - dala ale celé Evropě před víc než dvěma tisíci lety kolébka evropské civilizace: antické Řecko a starý Řím.

V dějinách Evropy, celé Evropy, nikoli jen našeho národa, se stejně často znovu vracely, jak často byly potlačovány, což se definitivně nepodařilo ani novodobým totalitám. Dnes si ty odvěké institucionální pilíře a politické zásady evropské civilizace vpisuje Evropská unie do svých základních dokumentů a do přístupových smluv jako závazné moderní normy. Ano moderní, soudobé, nikoli jen historické. Proto jsou uplatňovány, nebo aspoň prosazovány nejen všude v Evropě, ale všude na světě.

Čtěte také

I my Češi jsme se k nim přihlásili spolu se Slováky už skoro před sto lety založením republiky a před deseti lety znovu vstupem do Evropské unie. Že to nebyla chyba, potvrzuje fronta, která se před dveřmi Unie netenčí. Kandidátské země dobrovolně podstupují zkoušku schopnosti žít podle těch odvěkých, ale stále všelijakými despoty ohrožovaných norem.

Ta naše kandidátská zkouška, schválně to připomínám, trvala čtrnáct let. A po tu dobu by nás bylo ani nenapadlo pochybovat o pravdivosti toho, co za nás řekl Václav Havel ostatním Evropanům mnohem dříve, než se odhodlali nás jako Evropany sobě rovné akceptovat. Tady jsou ta Havlova slova pronesená z tribuny francouzského senátu.

Václav Havel

Ano, je pravda, že evropský duchovní vývoj vyústil do dnešní globální technické a konzumní civilizace, která tak dokonale pracuje na svém sebezničení. Ale zároveň paradoxně platí, že je to právě Evropa, která má z různých důvodů relativně největší naději, že dnešní stav zlomí a přesáhne tím tak sebe samu. Potenciál k tomu dříme - zasypán a zapomenut - v jejích vlastních duchovních základech.

Právě ty duchovní základy jsem tu chtěl dnes připomenout, abychom šli k evropským volbám s větší jistotou, že jdeme ke svým volbám. Kdyby Havel ještě žil, možná by nám na cestu k nim řekl ještě toto: Nehlásit se k evropanství, k Evropě, znamená de facto nehlásit se k vlastní identitě. A třeba ji pak i ztratit. I s tou nadějí na lepší život, na lepší svět.