Zdeněk Velíšek: Hlavní otázka těchto dnů

30. duben 2013

Tvrdé jádro Evropy, eurozóna, žije už týdny debatou o tom, zda sejmout ze států eurozóny břemeno co nejrychlejšího snižování státních dluhů a rozpočtových deficitů na úroveň stanovenou paktem stability a růstu, nebo přestat považovat dosažení těchto dvou limitů zadluženosti za jedinou možnou cestu z dluhové pasti a hledat naději jinde: v hospodářském růstu.

Podle řady světových ekonomů sešněrovanost ekonomik paktem stability, ten teoretický imperativ nepřekročitelnosti tří procent HDP u rozpočtového deficitu a 60 procent u veřejného dluhu, zadluženým ekonomikám, v situaci jaké dnes jsou, jen brání chytit druhý dech a brzdí dynamiku jejich ekonomik.

Vždyť nebýt peněz ze záchranných balíčků a stále většího omezování sociálních jistot občanů, nebyly by už některé vlády schopné ani zadržovat pád svých zemí do recese, a růst nezaměstnanosti by nemohly ani zpomalovat.

Otázka dalšího smyslu politiky úspor a škrtů, a s ní související otázka proveditelnosti přechodu k finanční podpoře růstu je tedy na stole, ale vlády států eurozóny nesedí všechny na jedné straně toho stolu.

Jen na vteřinku odbočím a řeknu, že česká vláda by si dnes už u toho stolu přisedla na tu stranu, která chce obrat od škrtů k podpoře růstu. Má k takové změně své tak dlouho obhajované finanční strategie jak důvody, tak podmínky.

Vlády těch nejzadluženějších států eurozóny, které už na odstraňování dluhového handicapu použily vše, co mohly, mají k volbě jiné než vražedně úsporné politiky jen ty důvody, ale nikoli podmínky. Přesto nepovažují za nemožné vzepřít se diktátu dluhu. Finanční trhy už totiž nejsou číhající šelmou, která ochromeným ekonomikám nedávala šanci uniknout z dluhové pasti.

Loni v létě vzkázal finančním trhům šéf Evropské centrální banky, že nasadí všechny peníze, co jeho banka má, na to, aby už předem zhatil jakékoli další spekulace na bankroty slabých článků eurozóny. Mario Draghi byl vlastně první, kdo změnil kurz, když se rozhodl ignorovat pravidlo zapovídající Evropské centrální bance zachraňovat svými penězi jednotlivé evropské ekonomiky ohrožené kolapsem. Vytvořil tak první předpoklad k tomu, aby se v eurozóně dalo pomýšlet na politiku růstu.

To mělo ale nepříjemný sekundární efekt: názorové rozdělení eurozóny. Skupina vlád, které domácí sociální vření nutí naléhat na to, aby se ustoupilo od drastického snižování zadluženosti, je čím dál početnější. Táž skupina je ale také čím dál závislejší na solidaritě té druhé skupiny, kam patří země ekonomicky už alespoň stabilizované, i když jen jedna jediná mezi nimi vykazuje aspoň nějaké přírůstky HDP.

Je to Německo, které má teď před volbami. Kdyby pro vládu kancléřky Merkelové měl požadovaný obrat v protidluhové strategii znamenat ještě vyšší finanční nároky než její dosavadní úloha hlavního garanta eura před nástrahami dluhové pasti, mohla by být kancléřka Merkelová, současný faktický lídr Evropské unie, ve volbách poražena.

Ale může si Evropa dovolit změnu na německé politické scéně? To je ve sjednocující se Evropě možná ta nejpřednější otázka těchto dnů.

autor: Zdeněk Velíšek
Spustit audio