Zdeněk Velíšek: Evropa roku 2016

Naopak, v tomto roce zaznamenal proces evropského sjednocování a s ním Evropská unie první územní ztrátu, nebo aspoň její předzvěst: britské referendum. S Damoklovým mečem brexitu nad hlavou nemůže Evropská unie ani na chvíli spustit ze zřetele škody, které od britského referenda vznikají na politické scéně řady jejích členských zemí.

Rozhodnutí Britů opustit EU tam bylo silným impulsem pro antievropské trendy. Vypočítávám jejich formace v komentářích tak často, že to tentokrát už vynechám. Chci raději připomenout náznaky naděje na to, že dravý nástup těch formací, které mají většinou podobu různých čerstvě vzniklých hnutí, a ne historicky konstituovaných stran, by nemusel být nezastavitelný.

Ano, i jiskra naděje se dá vyčíst z některých událostí roku 2016. A v letošním roce, pokud nepohasne, může zabránit růstu defétismu v řadách proevropských stran. A může na druhé straně přispět k zastavení růstu sebevědomí těch novotvarů, které se za poslední dvě desetiletí vyrojily na obou okrajích politického spektra - víc ovšem napravo - a které mají společného jmenovatele v euroskepticismu, v sympatiích k Putinovi a k uzavírání hranic uvnitř schengenského prostoru; což dohromady znamená podlamování evropské odolnosti tváří v tvář největším rizikům doby.

Teď už ale k tomu, v čem vidím ty náznaky naděje na zastavení tendencí k rozdrobení evropské struktury: třeba v tom, že brexit není ještě hotovou věcí. Vůle Britů opustit Evropskou unii sice v referendu nevelkou většinou zvítězila, ale velká část politických sil v Británii (i vládních sil) se jí snaží otupit ostří v zájmu udržení Británie aspoň uvnitř evropského společného trhu.

Již za deset dní Rakušané rozhodnou, kdo bude jejich příští hlavou státu|foto:Robert Schuster, Český rozhlas

Soudržnost evropského celku

A právě v téhle britské tendenci šlápnout na brzdu či snad i zařadit zpátečku nemohou hlasatelé radikálního odklonu od evropanství vidět povzbuzení. V konečném výsledku rakouských prezidentských voleb také ne.

Jejich opakované druhé kolo už sice nemohlo zkorigovat fakt, že v tom prvním skončili mimo soutěž o post hlavy státu kandidáti vládnoucích konvenčních stran (socialistů a lidovců), ale co bylo hlavní, nepotvrdil se v něm vítězný postup radikálního nacionalismu. Jeho kandidát Norbert Hofer nakonec prohrál. Vlna jeho popularity zjevně opadala zároveň s vlnou přílivu běženců do Rakouska. I tohle zjištění možná trochu schladí naděje antievropských proudů v dalších evropských zemích na dobytí mocenských pozic.

Minulý rok je zklamal i vývojem politické scény v Německu. V řadě zemských voleb tam Alternativa pro Německo (AfD) nezavršila své tažení do rozhodujících mocenských pozic. Naopak rok 2016 dokázal přetrvávající sílu tradičních stran.

Z čeho tak usuzuji? Z faktu, že i po sérii neúspěchů v zemských volbách se CDU nemusela odhodlat ke změně ve svém čele, ale naopak mohla vsadit na důvěru Němců v Angelu Merkelovou a nabídnout jí čtvrtý mandát v její kancléřské funkci. Což navíc znamená, že Angele Merkelové se také otvírá možnost zůstat i nadále neoficiálním, ale všeobecně uznávaným lídrem EU.

Logo|foto:Český rozhlas

Neříkám, že tyhle jiskry naděje přinášejí už samy o sobě jistotu, že se kolo evropských dějin nezačne točit zpátky. Zpátky k odstrašujícím modelům minulého století. Aby se to nestalo, tomu může napomoci jen plné nasazení proevropských politiků za soudržnost evropského celku a za překonání antievropských nálad u voličů.

Voleb bude letos roce v Evropě až příliš. Nerozhodnou jen o osudu daných zemí. Dohromady rozhodnou i o osudu evropské myšlenky.