Západ nemůže Rusko nijak ohrozit. Proto je ideální nepřítel, míní Timothy Snyder
Britský deník Guardian přináší ukázku z knihy amerického profesora politologie a historie Timothyho Snydera s názvem Cesta k nesvobodě aneb Rusko, Evropa, Amerika (The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America). Kniha vyjde ve Spojených státech po Velikonocích.
Snyder v díle tvrdí, že ztráta iluzí po rozpadu Sovětského svazu přispěla ke vzniku fenoménu, pro nějž zavádí termín „politika věčnosti“. Jejím ideálním představitelem a ztělesněním je Vladimir Putin, bez něhož si dnes nedovede svou existenci představit drtivá většina Rusů – ostatně jak ukázaly nedělní volby. Ale i na Západě jsou podobné trendy patrné nejpozději od finanční krize před deseti lety – pozitivní očekávání má do budoucna stále méně Američanů.
„Právě ztráta budoucnosti přispěla ke vzniku politiky věčnosti: ta nic lidem neslibuje a v jejím centru je národ se svým cyklickým příběhem opakujících se křivd,“ píše se v Guardianu. V takové atmosféře se pak vytrácí osobní zodpovědnost – nepřítel zde byl a bude bez ohledu na to, co uděláme. „Věční politici“ šíří pocit, že vlády nemohou společnost zlepšit, jsou zde jen proto, aby odvracely hrozby. Pokrok je nahrazen odvracením zkázy.
„Politici, kteří předstírají, že zde jsou navěky, umějí využít krize a manipulovat s nimi spojené emoce. V krátkých dávkách dopřávají občanům vlny nadšení i spravedlivého rozhořčení,“ rozepisuje se historik.
Nikde se nemají lépe
V zahraničněpolitické sféře pak podle Snydera politici věčnosti permanentně shazují úspěchy těch států, které by mohly pro jejich občany sloužit jako vzory. Odmítají představu, že by se lidé jinde měli lépe, a že i doma by někdo schopný mohl provést účinné reformy. Fakta se mění v politickou fikci – a každá nová událost je jen další verzí již známé, nadčasové hrozby.
A protože hlavou státu je ten, kdo zrušil jakoukoli progresivní koncepci budoucnosti, musí být prezidentem navěky.
„Na konci první dekády znepokojily Putina masové protesty po zmanipulovaných volbách. Domácí politická scéna byla v permanentním varu, a tak bylo třeba protestující propojit s nějakým neuchopitelným zahraničním nepřítelem. Jen tehdy bylo možné prezentovat demonstrace a volání po demokracii coby ohrožení samotné Rusi. V roce 2012 se tímto fiktivním nepřítelem stala Evropská unie a Spojené státy, usilující prý o zničení Ruska,“ všímá si Timothy Snyder.
Vpád homosexuality...
Do hry se tak vrátil permanentní nepřítel sovětského vládce Leonida Brežněva: dekadentní Západ. Tentokrát ale v ruské propagandě dostala tato dekadence pestrou sexuální charakteristiku. Putinův nejoblíbenější filosof Ivan Iljin, který zemřel v roce 1954 ve švýcarském exilu, automaticky klasifikoval odpůrce svých názorů coby sexuální zvrhlíky, rozuměj homosexuály. O nějakých osmdesát let později nasadil tuto metodu proti politické opozici Kreml.
6. prosince 2011, po první velké demonstraci proti režimu, tehdejší prezident Dmitrij Medveděv označil v tweetu šéfa protivládních protestů velmi vulgárním označením homosexuála. A premiér Putin v televizním rozhovoru řekl, že bílé stužky na klopách demonstrantů mu připomínají kondomy.
Překvapené Angele Merkelové pak během návštěvy v Německu sdělil, že ruská opozice je jako celek „sexuálně narušená“. Fronty byly pevně dány, bylo třeba hájit nevinnou ruskou společnost proti vpádu homosexuality.
Guardian připomíná, že tyto ideje v roce 2012 dále rozpracoval Putinův poradce a přítel Vladimir Jakunin. Podle něj nadnárodní globalisté vypustili do světa homosexuální propagandu, aby snížili v Rusku porodnost a udrželi moc a vliv na Západě.
Boj za práva LGBT komunity je v jeho interpretaci skrytou snahou udělat z Rusů ovce a ovládat je globálním kapitálem. Celé je to údajně spiknutí neoliberálních elit. Na Valdajském fóru označil Putin svazky osob stejného pohlaví za „satanistické“. Západ „propadá degradaci a primitivismu, což skončí hlubokou demografickou a morální krizí,“ řekl Putin.
...do bašty heterosexuálů
Vtip je podle Snydera v tom, že lidská sexualita je nevyčerpatelnou surovinou pro výrobu úzkostí a strašáků. Snaha udělat z Ruska baštu heterosexuality, obleženou homosexuály, je sice bizarní, ale účelu bylo dosaženo. Podařilo se ztotožnit volání po demokracii ve vágně definovanou hrozbu ruské nevinnosti. Volby jsou totéž, co Západ, a ten je totéž, co sodomie. Rusko si musí uchovat nevinnost, za problémy mohou ostatní.
Přitom je podle Guardianu paradox, že právě na startu kampaně proti homosexualitě se Putin rozvádí. Obhájce rodinných hodnot přestává mít tradiční rodinu. Svou svéráznou, asexuální maskulinitu však prezident efektivně nabídl jako alternativu vůči demokracii.
Potíž je v tom, jak kdysi postřehl německý sociolog Max Weber, že charisma může stát na počátku politického systému, ale nezajistí jeho kontinuitu. Moderní stát vzniká až ve chvíli, kdy se účinně podaří vyřešit problém předání politické moci. „Putinova mužnost, zdraví a osobní síla jsou však jen imitací moci, a jdou na úkor kvality ruské státnosti,“ má jasno Snyder.
Jestliže Kreml první protesty demokratické opozice ztotožnil s globální sodomií, druhý argument byl neméně ostrý – odpůrci režimu jsou prý agenty cizí mocnosti, která má navíc v čele diplomacie ženu. „To ona dala signál k demonstracím“, tvrdil v prosinci 2011 Putin o Hillary Clintonové.
Ideální nepřítel
Americký politolog soudí, že bylo třeba vybrat nejvhodnějšího nepřítele, nikoli takového, který by Rusko reálně ohrožoval. O pár dní později vypustil Putin informaci, že demonstranti za chození na náměstí dostávají zaplaceno.
O skutečných hrozbách přitom šéf Kremlu nahlas nemluví. „Západ byl vybrán jako terč právě proto, že není schopen Rusko nijak ohrozit,“ analyzuje Timothy Snyder.
Na rozdíl od Číny nemá Evropská unie s Ruskem dlouhou ani spornou hranici – a nemá ani žádnou bojeschopnou armádu. Spojené státy ji sice v Evropě měly, ale i ony ji zredukovaly jen na pětinu početního stavu z dob studené války.
Barack Obama navíc zrušil v roce 2009 plány na systém protiraketové obrany ve východní Evropě, a v roce 2010 dokonce Rusko nechalo bez mrknutí oka přelétat americké bombardéry přes své území do Afghánistánu.
V roce 2011 a 2012 se prostě žádný ruský lídr invaze NATO nebál, a nikdo o ní ani nemluvil. Naopak, Američané plánovali reset vztahů s Moskvou. A když v březnu 2012 Mitt Romney označil Rusko za „geopolitického nepřítele USA číslo jedna“, všichni se mu vysmáli. V průzkumech amerického mínění na počátku druhé dekády Rusové vůbec nefigurovali na seznamu globálních hrozeb.
Západ může za vše
Snyder Putinovi v Guardianu vytýká, že oslabil ruské instituce, a přitom propagandisticky tvrdí, že je na vině toho všeho Západ. Má to ale logiku. Pouze on bude rozhodovat, kdo a co ohrožuje Rusko. Nepřátelství USA a Evropské unie jsou nyní v ruském kolektivním uvažování konstantou.
Americký historik si myslí, že z ruské politické scény se stal klan oligarchů. Jedinou permanentní a bezprostřední hrozbou je pro ně demokracie. Budoucnost je tudíž nejistá a z demokratických voleb se stala rituální podpora Putina coby nejsilnější osobnosti v zemi.
Urážka hlavy státu je kriminalizována, stejně jako urážka náboženského cítění. Publikovat karikatury Ježíše a přinést si hru Pokémon Go do kostela je dnes v Rusku trestné.
Snyder nepochybuje o tom, že ruská státnost se nějaký čas využíváním krizové mentality a válečné hrozby udrží. A až se naplno projeví problém s nástupnictvím, lze i za to obvinit Západ, a kolečko nenávisti se sjede podle potřeby ještě jednou.
„Rusko pod Putinem rezignovalo na přiblížení se Západu, naopak chce, aby se Západ začal podobat Rusku. Šéf Kremlu pak svým voličům snadno vysvětlí, že okolní svět není lepší než Rusko – a pokud se náhodou za jeho vlády Evropská unie a Spojené státy nějakým způsobem rozloží, bude putinovská iluze věčnosti dokonalá,“ konstatuje Timothy Snyder v deníku Guardian.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
