Zamítnutí ústavních změn - vítězství pouze zdravého rozumu

Šlo ostatně o podobnou situaci jako s novelou volebního zákona. Změny si přála především ODS. Jejímu smluvnímu partnerovi ČSSD šlo a jde především o udržení menšinové vlády. I proti volebnímu zákonu se v ČSSD zvedla vlna odporu a nebýt masivního nátlaku na senátory ČSSD, neprošel by zřejmě v této komoře ani ten.

Mnozí sociální demokraté proto zajisté uvítali rozhodnutí Ústavního soudu, který jeho podstatné části zrušil. Jejich svědomí tak může být čisté - kontroverzní a nyní zcela evidentně protiústavní volební zákon neplatí a vláda nemusí padat. Ústavní soud přece ČSSD nemůže ovlivnit, to je podle předsedy Zemana něco jako živelná pohroma.

Také v případě ústavních změn si jistě mnozí sociální demokraté vlastně oddechli, když v Senátu ztratila opoziční smlouva ústavní většinu. Také nyní se mohou vymlouvat, že pro novelu hlasovali, ale holt neprošla vyšší mocí. Oposiční smlouva a vláda nejsou zpochybněny.

Jak známo, kritikem ústavních změn byl především president Václav Havel, jehož ústavní funkce se novela zvláště týká. Mimo jiné například ukládala prezidentovi, koho má po volbách pověřit sestavením vlády. Měl to být předseda vítězné strany, poté druhé vítězné a potřetí by už měl toto právo předseda Poslanecké sněmovny.

Prezident Václav Havel správně namítal, že novela je velký projev nedůvěry v to, že president má rozum. To je určitě pravda. Na druhé straně by ovšem president měl zpytovat vlastní svědomí, zda-li k podobné diskusi něčím sám nepřispěl.

Zajisté, toto ustanovení z novely je velmi účelové, protože je přímou reakcí na konkrétní chování prezidenta Václava Havla. Jak známo, prezident už po volbách v roce 1996 chvíli váhal, má-li pověřit sestavením vlády předsedu vítězné strany Václava Klause, když dosavadní vládní koalice ztratila ve volbách většinu. Váhání to bylo sice krátké, ale dobře zapamatovatelné.

V době tzv. sarajevské krize v roce 1997 pak prezident jednal zjevně proti duchu Ústavy zcela, když po pádu Klausovy vlády pověřil jakýmsi ne zcela definovaným vyjednavačem předsedu až čtvrté nejsilnější strany v Poslanecké sněmovně. A ten vybral za předsedu vlády člověka mimo okruh politických stran, které kandidovaly ve volbách, guvernéra centrální banky Tošovského. Ten sestavil vládu bez politického mandátu, jen na základě svých vlastní přání a momentálních nálad.

V Poslanecké sněmovně přesto nakonec získala důvěru, ale jen proto, že k moci se deroucí ČSSD souhlasila s podmínkou, že budou předčasné volby, kde se těšila na vítězství.

Sestavování a činnost Tošovského vlády byla přímo učebnicovou ukázkou nepolitické politiky, ukázkou, jak by se ve skutečně fungující demokracii vláda sestavovat neměla.

Účelem ústavních změn z dílny ČSSD a hlavně ODS bylo, aby se něco takového nemohlo opakovat. Proti nim ale stojí dvě hlavní námitky: Jedna je politická - ODS byla prezidentovým nestandardním postupem přímo poškozena, protože se dostala do role plnohodnotné oposice, kde se neumí pohybovat. Navrhuje tedy účelovou změnu ve vlastním zájmu, což není dobře. Druhá výtka je více odborná. Prezidentovo chování není možné přesně určit Ústavou. Je to věc politické kultury, které prezident Havel v krizi příliš nedostál, a to především proto, že nedostál své roli nadstranického prezidenta, za kterého se stále vydával. Zapojil se zcela do politického boje a pro své účely využil i mezery v Ústavě. To určitě není v pořádku. I prezident republiky je součástí nejen ústavního systému, ale i politiky a její kultury a měl by si rozmyslet, zda-li pro své zájmy učiní kroky, které poškodí standardní mechanismy sestavování vlád.

Nicméně přesto je dobře, že ústavní změny neprošly, protože politickou kulturu nemůže nařizovat Ústava už proto, že to jednoduše nemůže fungovat.

Čtyřkoalice a další odpůrci změn je shodili ze stolu a není to žádné vítězství čtyřkoalice, ani prezidenta, ani nikoho jiného, snad vyjma zdravého rozumu, který by nejspíš měli začít uplatňovat politikové napříč spektrem.

Jako z Říše snů nicméně zní kritika ze strany ODS, že prý čtyřkoalice v Senátu zneužila své většiny. Místopředseda Poslanecké sněmovny Ivan Langer z ODS přímo řekl, že čtyřkoalice je opilá mocí. Je velmi těžké pochopit, co těmito slovy představitelé ODS vlastně myslí. V demokracii se hlasuje a když má někdo většinu, prostě prosadí své, i když na právo menšiny by také měl brát ohled. ODS to snad není nutné vysvětlovat, zejména tu první část zná velmi dobře. Její opozičně smluvní mašinérie společně s ČSSD už třetí rok válcuje zbytek politického spektra a na projevy nesouhlasu reaguje jednoznačně - voliči nám dali mandát, tak prostě rozhodujeme.

Chtějí snad představitelé ODS nyní naznačit, že v Senátu toto jejich tolik oblíbené pravidlo neplatí?

ČRo 6 / RSE

29. března 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz