Založila uměleckou akademii ArtMill. „Dnešní umění je propojeno se skutečným životem,“ říká Benish

Do Československa přijela Barbara Benish poprvé v roce 1979. „Mám totiž české kořeny. Moje příjmení Benish vychází z původního Beneš. O Československu jsem tak slýchala celé dětství a do této země jsem se zamilovala,“ vzpomíná českoamerická umělkyně a popularizátorka udržitelného umění, milovnice přírody a zakladatelka alternativního kulturního prostoru ArtMill.

Čtěte také

Jaký byl Jiří Stránský? Jeho dcera vzpomíná: Zásada ‚můžeš-li udělat radost, musíš‘ je u nás základ

V 80. letech se spojila se zdejšími undergroundovými umělci a společně založili výměnný program mezi Prahou a Los Angeles. To bylo ještě před rokem 1989. Po revoluci se do Prahy přestěhovala na Fullbrigtovo stipendium a vdala se.

Do jižních Čech ji v 90. letech nasměrovala chuť opustit velkoměsto. „Bydlela jsem v Praze, měla jsem dvě malé děti a můj tehdejší manžel byl architekt. Hledali jsme místo mimo Prahu, kde by se dalo žít levněji. Ceny ateliérů stouply do astronomických výšek a byly nedostupné,“ vzpomíná.

Jedna z jejich dcer má navíc astma. „Hledali na venkově zdravější místo k životu a našli jsme tenhle starý, zchátralý mlýn, tedy vlastně ruinu. Stál ale v krásné krajině u jezera,“ dodává.

Čtěte také

Bůh teď asi hodně odpočívá, ale dějiny ukazují, že po diktatuře vždycky přichází chvilka, kdy se nadechneme, míní režisérka Arzumanova

V průběhu let se rodině podařilo mlýn pomalu zrekonstruovat. „Pak jsme se tam přestěhovali. Já jsem se s dětmi nastěhovala natrvalo, když naše nejstarší začala chodit do školky,“ vypráví.

Tím ale dění na mlýně teprve začínalo: „Pak jsme začali zvát lidi, aby k nám přijížděli, a od té doby se to rozrostlo, protože jsem měla spoustu mezinárodních kontaktů z doby, kdy jsem žila v Los Angeles a v zahraničí. Lidé sem přijížděli a sdíleli své tvůrčí a umělecké projekty.“

„Začali jsme pořádat přednášky, workshopy a sympozia a lidé tu začali zůstávat. Pak se z toho stal rezidenční program a od té doby se to vše postupně rozrůstalo,“ doplňuje příběh umělecké akademie ArtMill.

Nečekané bariéry

Cesta k umělecké akademii ArtMill byla podle Barbary Benish složitá. I proto se rozhodla, že o celém příběhu napíše knihu. „Doufám, že bude inspirací zejména pro jiné ženy,“ přeje si.

Čtěte také

Písničkář Linhart: Některé příběhy jsou zakotvené v krajině. Pobytem tam se jim dostanu pod kůži

„Jsem imigrantka, cizinka. Když jsem se přestěhovala z jiné země do Prahy, tak jsem to nepociťovala tak, jako ve chvíli, kdy jsme se přesunuli do jižních Čech. To přišla skutečná imigrace, když jsem se přestěhovala na venkov, který je mnohem tradičnější,“ přiznává.

Zjevnou řekážkou byla jazyková bariéra a vychovávání dětí ve vícejazyčném prostředí. „Jako bariéru jsem někdy vnímala i to, že jsem žena, třeba když jsem každý den organizovala a renovovala budovu mlýna spolu se všemi stavbaři, což byli muži,“ vysvětluje umělkyně.

Ve své knize se věnuje i umělecké stránce mlýnu. „Je to vlastně spíš idea. Je to místo, lokalita, jde o budovu a její okolní zahrady, ale ve skutečnosti je to idea, a proto jsem o tom chtěla v nové knize mluvit podrobněji – abych nastínila, jak to mohou udělat i ostatní lidé,“ říká.

Čtěte také

Navrhl varhany pro katedrálu sv. Víta. „Věřím, že obstojí ve zkoušce časem,“ říká designér Olah

Prostor nyní vede její nejstarší dcera Gabriela: „Mladší generace tady převzala myšlenku z udržitelného umění nebo kreativity a posunula ji k regenerativní kreativitě. Myslím, že právě v tom se teď nacházíme, v naší klimatické krizi i v naší psychologické krizi jako lidské bytosti.“

„My všichni, kteří přemýšlíme o současném umění, se nacházíme v bodě, kdy se umění stále více zaměřuje na život. Je se skutečným životem stále více propojeno,“ zamýšlí se Benish a dodává: 

„Když se zabýváme klimatickou krizí, učíme se, jak být kreativními spolusprávci planety. Myslím, že tento způsob tvorby a kreativity je naprosto zásadní pro to, kým jsme a zda jako druh vůbec přežijeme.“

Celé Hovory si poslechněte na začátku článku.