Zákulisní matematik Berezovskij, bratislavské výročí a trable zaměstnaných žen v Japonsku

Podíváme se na ohlasy na Obamovu návštěvu Izraele. Připomeneme 25. výročí „svíčkové demonstrace“ v Bratislavě. A protože zemřel Ewald-Heinrich von Kleist, poslední ze spiklenců, kteří chystali atentát na Hitlera, zeptáme se, jaký to byl člověk a jaké motivy vedly jeho rozhodování. Závěr bude patřit Japonsku a zaměstnanosti tamních žen, jakož i nepříznivým demografickým trendům, jež se vznášejí nad zemí vycházejícího slunce.

Berezovskij - nový ruský Rasputin?

Krátce po smrti známého ruského oligarchy Borise Berezovského zveřejnila rozhlasová stanice Svobodná Evropa analýzu o jeho provázanosti s Putinovým Ruskem. Boris Berezovskij byl klíčovou postavou mezi oligarchy, kteří pomohli současnému ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi k moci v roce 1999. Ačkoliv musel koncem roku 2000 odejít do exilu, nadále zůstával charakteristickou součástí Putinova Ruska.

Nezávislý politický analytik Andrej Pjontovskij krátce po Berezovského smrti napsal, že Putin a Berezovskij jsou tandemem dneška, podobně jak kdysi Stalin a Trockij. Navzdory mnohým spekulacím, že Putina Berezovského smrt "potěší", jeho mluvčí Dmitrij Peskov pro ruskou televizi Dožď krátce po zprávě o smrti rivala řekl, že neví, „jak prezident reagoval, ale smrt kohokoliv je vždy smutnou událostí".

Ruská média, kontrolovaná Kremlem, vzpomínají dodnes s despektem na 90. léta jako na dobu nezákonnosti, jež zemi málem zničila. Berezovskij byl symbolem všeho, od čeho Putin Rusko zachránil. Podle Igora Bunina, šéfa Centra pro politické technologie v Rusku Berezovského démonizovali. Používali ho jako symbol strašného zla, odpovědného za všechen domácí marasmus.

Vladimir Putin|foto: ČTK,ČTK

Berezovskij byl pro démonizaci snadným terčem. Jeho podivné obchodní aktivity, záliba v tajnůstkářství, machinace za zavřenými dveřmi, nemorální míchání obchodu do politiky - to je výčet pouze některých jeho hříchů. Byl by jich dlouhý seznam. Berezovského "hříchy" se ale v povědomí veřejnosti vždycky nějak smazaly, když zazněly výčitky na adresu Putina a jeho blízkého okruhu spolupracovníků.

Specialista na public relations Igor Mintusov dokonce médiím řekl, že Berezovskij sehrával natolik důležitou roli, jako "nepřítel" Putinovy vládnoucí elity, že ho budou muset nahradit někým jiným. V tomto ohledu se stal Berezovskij obětí taktiky, kterou on sám vymyslel a zdokonalil v období své "slávy" na ruské mediální scéně v 90. letech.

Bývalý vicepremiér Boris Němcov vzpomíná na svém blogu, jak mu Berezovskij údajně vyhrožoval v roce 1997 kvůli tomu, že Němcov neschvaloval jeho snahu stát se předsedou představenstva energetického gigantu Gazprom. "Zničím tě", cituje Němcov Berezovského a připomíná jeho vyjádření: "Celou televizi, všechna ruská média poštvu proti tobě. Využiju všechny kontakty proti tobě, dokud nezmizíš".

Po letech obviňování Berezovského za všechny problémy Ruska, počínaje proti-Putinovskými demonstracemi a konče případem dívčí hudební skupiny Pussy Riot, je zajímavé, že Putinův mluvčí minimalizoval Berezovského roli v letech exilu a dokonce kategoricky odmítl odsoudit jeho činy v 90. letech. Doslova řekl, "Je zjevné, že Berezovskij sehrál v 90. letech důležitou roli. Nevím, jestli byla pozitivní nebo negativní, ale byl rozhodně velice vlivnou osobností. Jeho působení po roce 2000 bych ale nezveličoval, protože bylo minimální. Na Rusko neměl žádný vliv."

V únoru 2012 umístil Berezovskij na svou stránku na Facebooku prohlášení o svém pokání. V něm žádal Rusko o odpuštění ve třech bodech - za svou chamtivost, za podíl na ničení svobody tisku a za svou úlohu při nastolení Putina do úřadu. Putinův mluvčí Peskov nyní, po Berezovského smrti, uvedl, že oligarcha žijící ve Velké Británii napsal soukromý dopis Putinovi, ve kterém ho žádal o odpuštění. Obsah dopisu však Kreml nezveřejnil.

Pravdu o Berezovského úloze a významu se pravděpodobně už nikdy nedovíme. Už teď se množí zvěsti a fámy, že o posledních letech jeho života je připravena autobiografie. Dá se ale věřit osobní výpovědi o období plném jeho machinací a podivných obchodních aktivit, provázaných s politikou? Podle britského soudce, zabývajícího se případem, ve kterém Berezovskij bojoval proti dalšímu oligarchovi žijícím v exilu Romanu Abramovičovi, považoval Berezovskij pravdu za pomíjivý, přizpůsobivý pojem. Dala se prý měnit podle momentálních potřeb.

Ruský novinář Ilja Žegulev, píšící pro ruskou edici časopisu Forbes, dělal s Berezovským nedávno rozhovor. Podle něho působil depresivně, stýskalo se mu po Rusku a hledal smysl svého života v exilu. Vyjadřoval se s respektem o dalším ruskému oligarchovi Michailu Chodorkovském, který je ve vězení od roku 2005. Berezovskij mu zjevně záviděl, že si dokázal udržet pevný postoj v konfliktu s Kremlem.

Berezovskij - velký zákulisní hráč post-sovětského Ruska

Po Svobodné Evropě nabízíme teď krátký pohled renomované tiskové agentury Reuters. Boris Berezovskij se může podle ní pochlubit neskutečným kariérním vzestupem. Od prodavače aut se vypracoval až do role klíčového hráče v rozhodování o prezidentovi samotného Ruska. Původním povoláním matematik, se stal Berezovskij expertem politických kalkulů, které mu přinesly nevídanou moc. Udělal si ale i mnoho nepřátel.

V zemi s bohatou historií intrik ve sférách nejvyšší moci - za cara i za komunizmu - mu jeho mistrné manévrování vyneslo přirovnání k mnichovi Rasputinovi, což byl notoricky známý mistr zákulisních intrik. Na své konto si mohl částečně připsat i to, že bývalý ruský prezident Boris Jelcin odešel z úřadu bez vážnější újmy. A také to, že z Vladimíra Putina byl stvořen politik prezidentského formátu, samozřejmě za pomoci médií a peněz.

Stejná média ho po rozkmotření s Putinovým Kremlem obviňovala ze zodpovědnosti za temné epizody. Berezovského majetek utrpěl obrovské ztráty, když minulý rok přišel o 6 miliard dolarů ve sporu s oligarchou Romanem Abramovičem, majitelem slavného britského fotbalového klubu Chelsea. Po finanční ztrátě takového kalibru byl Berezovskij údajně depresivní. Podle editora známého ruského rádia "Echo Moskvy" Alexeje Venediktova se na Berezovského psychickém stavu podepsal také věk, i když byl svojí povahou bojovník.

O čem byla Obamova mise v Izraeli?

Návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy v Izraeli sice už skončila, světová média však pokračují v analýzách americko-izraelských vztahů. Jedním z deníků, jež stojí za pozornost, je americký Christian Science Monitor. Minulý čtvrtek vystoupil Obama před publikem mladých Izraelců. K mladší generaci zvolil otcovský tón a speciální obsah svého poselství.

Jako správný otec je nejdřív ujistil o své bezpodmínečné podpoře, aby jim pak udělil lekci o tradici, slitování a spravedlivosti. Ve svém vyjádření podpory Izraele zašel možná dále než kterýkoliv dosavadní americký prezident. Pak ale napomínal posluchače tónem, jaký používá otec vůči svým dětem. Napomenutí zazněla především na adresu izraelské okupace palestinských území.

"Vžijte se do jejich situace, vnímejte ji jejich očima", vyzval Obama mladé Izraelce. Okupace palestinských území není podle něj správná a škodí oběma stranám. Izraelcům i Palestincům. Americký prezident varoval, že bez ukončení okupace a nastolení míru nebude Izrael bezpečnější, nedokáže plně využít svůj hospodářský potenciál a dostane se do izolace. Podle některých pozorovatelů tak Obama vyzval mladé obyvatele Izraele, aby žádali po svých vůdcích riskantní uzavření míru.

Americký prezident Barack Obama|foto: ČTK/AP, Pablo Martinez Monsivais,ČTK

List upozorňuje na to, že Obamova známá řeč v egyptské Káhiře v roce 2009 sice měla být novým počátkem vztahů mezi Spojenými státy a muslimským světem, ale tyto vztahy jsou nyní daleko horší než tehdy. Jeho nová iniciativa v Izraeli závisí na tom, jestli Izraelci a Palestinci budou tlačit na své vůdce, aby obě strany opět zasedly za jednací stůl. Většina pozorovatelů vidí takové vyhlídky, podle citovaného amerického listu, s velkým odstupem.

Podle Palestinců se stal mírový proces, trvající už několik desetiletí, pouhou katastrofou, která je připravila o území. Izraelci se zase cítí v pasti, jsou v obležení. Je tedy třeba vyčkat, nakolik Obamova nová iniciativa posune něco vpřed v blízkovýchodním mírovém procesu, končí list Christian Science Monitor.

25 let od svíčkové demonstrace na Slovensku

Následující minuty budou patřit našemu východnímu sousedovi, Slovensku. Časopis Týždeň si v nejnovějším vydání připomíná takzvanou "Svíčkovou demonstraci", která se uskutečnila 25. března 1989 ve večerní Bratislavě. Svoje vzpomínky a dojmy napsal bývalý slovenský ministr vnitra a poslanec slovenského parlamentu Vladimír Palko.

Největší drama podle něj nespočívalo v akčnosti celé události, když začala policie rozhánět modlící se lidi a nasadila proti nim vodní děla. Dění sledovali papalášové z blízkého luxusního hotelu. Filmové záběry natáčela státní bezpečnost. Největší věci se však odehrávají v takových chvílích v nitru člověka, píše Vladimír Palko: "Pro mě byl nejúžasnější začátek demonstrace. Jednoduše jsme se tam sešli, postavili jsme se do středu náměstí, zapálili jsme svíčky, stáli jsme pod zataženou oblohou a najednou jsme si uvědomili, co se stalo.

Těm, kdo nám vládli, jsme jednoduše a otevřeně řekli, že všechna ta jejich propaganda je lež. Že jejich způsob vládnutí je zastrašování. V té chvíli jsme si uvědomili, že jsme svobodní. Svoboda je totiž v nitru člověka. Byl to omamný pocit, něco krásného a čistého v našich dějinách. Pak přišly nekonečné minuty chaosu, po kterých jsme byli rozrušeni, ale odcházeli jsme domů s pocitem štěstí.

Bratislava - Slovensko|foto: Vojtěch Berger

Lidi dnes zatěžuje ekonomická krize, korupce, existenční starosti, cynizmus ve veřejném životě. Atmosféra cynizmu může způsobit pokřivení charakterů, jako to bylo v minulosti za komunizmu. Ani zde nemusí být státní bezpečnost a sovětské tanky", pokračuje autor. "V atmosféře cynizmu, 25 let po "Svíčkové demonstraci", je důležité pamatovat na jednu věc. Slovensko není odsouzeno ke smutné beznaději. Ne všechno, co se událo za posledních 25 let, je podvod."

Tolik bývalý slovenský ministr vnitra Vladimír Palko na stránkách slovenského týdeníku Týždeň. A my k tomu ještě dodejme, že komunistická televize v onen osudný večer pustila tehdy mimořádně oblíbený francouzský film "Angelika markýza andělů". Tak vypadala tehdy stranická mediální ofenziva.

Zemřel poslední účastník spiknutí proti Hitlerovi

Druhá světová válka je dávno minulostí. I tak ale zaujala zpráva, kterou přinesly tiskové agentury a zaznamenala ji média na celém světě. Zemřel poslední známý účastník spiknutí proti Adolfu Hitlerovi Ewald Heinrich von Kleist. Zemřel ve věku 90 let ve svém domě v bavorském Mnichově. Neúspěšný atentát na říšského vůdce podnikli spiklenci v červenci roku 1944. Portrét hrdiny a spád událostí, jež vešly do světové historie, zaznamenal britský týdeník Economist.

Nikdo by při pohledu na fotku von Kleista nepochyboval, že byl vojákem. V jeho krvi kolovaly geny generací starého rodu mužů, kteří sloužili v armádě. V těch časech nosili němečtí vojáci uniformu ještě se stavovskou hrdostí. Když mu bylo v roce 1940 osmnáct let, odešel ze studií architektury a vstoupil do Wehrmachtu. S orlem a swastikou na hrudi bojoval tři roky v Rusku a pak byl propuštěn do invalidity. Ale v roce 1944 byl opět na ruské frontě. Bojoval, až dokud se nedostala fronta do Berlína.

Jak sám říkával, voják neměl co přemýšlet. Rozkaz byl rozkaz. Jeho vojenské myšlení dostalo však trhlinu poměrně brzo. Pochybnosti nad Německem a válkou začaly doma, na zámku Schmenzin, kde se jeho otec snažil Hitlerovi vzdorovat. Odmítal ho jako křesťan, konzervativec a monarchista. Na zámku nikdy nevlála nacistická vlajka a nikdo tam po hitlerovsku nehajloval.

Uprostřed kruté ruské zimy si Ewald-Heinrich uvědomil, že na smrt lidí si nikdy nezvykne. Pak se začal sám sebe ptát, za co vlastně němečtí vojáci bojují a umírají. Jediné, za co stálo umřít, bylo odstranění fuehrera ze scény. Když ho začátkem roku 1944 vůdce protihitlerovských spiklenců oslovil, aby se stal útočníkem - sebevrahem, Ewald-Heinrich váhal. Doufal, že jeho vlastní otec mu to vymluví. Otec se však zamyslel jenom na chvíli, a pak řekl, "Muž, který se nechytí takové šance, už nikdy v životě nebude šťastný".

Místo, kde došlo k atentátu na Hitlera|foto: Martin Dorazín

A tak souhlasil, že ponese dva ruční granáty pod uniformou, a když bude stát před Hitlerem, odpálí je. Hitler však schůzku zrušil. Podobně 20. července 1994 měl nést tašku s výbušninami do konferenční místnosti ve východním Prusku. Nakonec ale dostal rozkaz zůstat v Berlíně. K atentátu však došlo a zaplatilo ho životem 5 000 osob. Ewald-Heinrich von Kleist přežil. Byl krátce vězněn, ale posléze ho propustili jako apolitického a nezralého mladíka. Poslali ho pak opět na frontu.

Když skončila válka, věděl přesně, co bude jeho dalším posláním. Byl odhodlán udělat všechno pro to, aby už nikdy nedošlo k takovému krveprolití, jaké znamenala druhá světová válka. Začal propagovat dialog, organizoval besedy a diskuse. Založil vlastní nakladatelství, zval Evropany a Američany, pořádal společné akce. Tak popisuje tohoto netradičního vojenského hrdinu týdeník Economist.

Nebezpečné demografické trendy v Japonsku

V Japonsku má mnoho žen vysokoškolské vzdělání. Počet zaměstnaných žen v průběhu posledních 10 let narůstá. Ženy - matky tam však obtížně hledají zaměstnání. Podrobnosti přinášíme z britské stanice BBC. Nobuko Ito je modelovou ukázkou mladé japonské profesionální ženy. Je právničkou, mluví plynulou angličtinou. Pracuje v malé kanceláři v blízkosti domova. Předtím působila ve velké mezinárodní firmě.

Dnes pracuje jenom zlomek hodin než předtím a vydělává také zlomek svého bývalého platu. Co je příčinou? Nabuko má tři děti a v Japonsku je velmi obtížné skloubit rodinu s prací. Říká doslova: „Než jsem měla děti, účtovala jsem klientovi za měsíc i 300 hodin. Do práce jsem přicházela v devět ráno a odcházela jsem ve tři nad ránem. Pracovala jsem o sobotách a nedělích. Když si chcete udržet práci, musíte být časově naprosto oddáni firmě, pro kterou pracujete“.

Při dětech se to ale nedá. Jak příklad Nabuko ukazuje, pracovní kultura v Japonsku je brutální. A to je i jeden z důvodů, proč 70 procent tamních žen odejde ze zaměstnání po narození prvního dítěte. Co na to říkají jejich manželé? Co se týče domácích prací, muži v Japonsku jsou hodně pozadu za svými protějšky v Evropě nebo Americe. Ve Švédsku, Německu či Spojených státech pomáhá muž doma v průměru tři hodiny denně. V Japonsku je to jenom jedna hodina. Navíc s dětmi tráví jenom 15 minut denně.

Na mateřskou dovolenou japonští muži sice můžou odejít, ale jenom opravdu nízké procento tak učiní, jde zhruba o dvě a půl procenta. Většina Japonců tenhle systém nevyužívá. Domnívají se, že musí pracovat co nejvíc, protože jinak je nečeká profesionální postup. Nebo o práci dokonce přijdou. Mnoho japonských žen se chce do zaměstnání po narození dítěte vrátit. Narazí však na problém, kdo se postará o děti?

Tokijské úřady uvádějí, že mají asi 20 000 čekatelů do předškolních zařízení. A když se dítě dostane do takového zařízení, je to finančně nákladné. Za měsíc se platí na jedno dítě v přepočtu přibližně 15 000 korun. Když máte tři děti jako zmíněná Nobuko, stojí vás to, i při slevě, téměř 20 000 korun. Výsledek je ten, že pracující ženy nemají děti a ženy, které nepracují, děti mají. Obě alternativy jsou pro Japonsko špatné.

Přednáška Japonský mix

Podle údajů Organizace pro ekonomiku a rozvoj je v Japonsku v domácnostech více zvířecích mazlíčků než dětí. Porodnost na jednu ženu je pouze 1.37, zatímco 2.1 je hodnota, zaručující stabilitu populace. V zemích jako je Švédsko, Dánsko nebo Spojené státy, je vysoký počet zaměstnaných žen, ale i porodnost je tam vyšší. Na druhé straně v zemích jako je Itálie, Jižní Korea nebo Japonsko, je porodnost i zaměstnanost žen nižší.

Není proto divu, že v Japonsku dochází k demografické krizi. V roce 2006 se začal snižovat počet obyvatel. V případě pokračování trendu může tato země v druhé polovině našeho století ztratit až jednu třetinu populace. Což se v zemi vycházejícího slunce ještě nikdy nestalo - uzavírá stanice BBC.