Zakladatelská epocha dnešní ČR asi končí

Tam je podobné zobecnění obtížné. Nové státy tak snadno nevznikají. A když už, pak tedy za okolností a na základě tradic zpravidla nesrovnatelných. - Po rozpadu sovětského bloku vznikla řada nových států (a v jiných vznikly nové režimy), ale každý z nich je natolik osobitý, že jakákoli generalizace je tu počínáním velmi troufalým. Pokud si přesto nenechám zajít chuť se ptát, mám jedinou možnost: opatrně srovnávat naši Českou republiku s tou Československou, jíž jsme zvyklí říkat "první republika".

Její krizové období nastalo nikoli po sedmi, ale po deseti až dvanácti letech. V roce 1928 šokoval Vojtech Tuka, ideolog slovenského separatismu, novinovým článkem Vacuum juris. V roce 1929 došlo pod Gottwaldovým vedením k bolševizaci KSČ a o rok později nás zasáhla světová hospodářská krize. Do života první republiky tak naplno vstoupila témata, jejichž dynamika přispěla k jejímu zániku a navíc - spolu s další světovou válkou - se podílela na profilaci celé následující epochy. Byl tu ještě významnější světodějný faktor, německý nacismus a jím zneužitá nedostatečná integrace českých Němců. Mně jde nyní ale o zjištění, kdy skončilo zakladatelské období první republiky: zdá se, že po deseti až dvanácti letech.

Naše dnešní Česká republika má za sebou přibližně stejnou dobu, byť s jistým zpětným přesahem do roku 1990. Je na čase ohledávat starostlivě, zda se blíží obdobná zatěžkávací zkouška? Leccos tomu nasvědčuje. Právě dnes se zviditelňuje předem netušená proměna silových poměrů v Evropě i ve světě. Objevila se překážka v procesu evropské integrace, cosi se mění ve vztazích Evropy k USA, třetího světa k prvnímu atd. Nezdá se, že by se Česko v těchto turbulencích pohotově orientovalo. Tím nikoho neobviňuji, ono je to opravdu svízelné.

Proměnu lze vnímat i na domácí scéně. Nenápadně se nám etablovaly poměry, kdy na jedné straně působí politické strany se slabou členskou základnou a na druhé politicky pasivní veřejnost, jejíž zájem o společenský pohyb je spíše jen divácký. Stranické spektrum tíhne k zjednodušení; zbývá jen vyčkat, kdo bude hegemonem jeho levé části, zda komunisté, nebo ČSSD. Zanikla tradiční politická váha kulturní elity národa, která se osvědčovala za starého Rakouska, za první republiky a podprahově působila i za komunistického režimu.

Jeden detail v sledu těchto proměn je zajímavou analogií toho, co se dělo za první republiky. V roce 1928 došlo k revizi jejího zakladatelského mýtu. Říkalo se jí boj proti Osvobozenecké legendě. Byl to veřejný spor o to, kdo se víc zasloužil o vznik samostatného státu. Zda Masarykův zahraniční odboj, anebo domácí politická reprezentace. Ta proklamovala téměř po celou dobu první světové války loajalitu vůči Vídni. Teprve v roce 1918 se odhodlala k výhradám, a to po citelném štulci, který jí uštědřila naše tehdejší kulturní elita.

Podobný spor se ozývá dnes. Kdo se víc zasloužil o rozpad bývalého režimu u nás? Disent, anebo široká veřejnost? Takto nastolená žabomyší alternativa přehlíží zřejmý fakt, že se zdejší komunistický režim rozpadl proto, že obdobné režimy se zhroutily všude kolem už dřív. - Tak jako za první republiky, může i dnes tato pavlačová hádka odpoutat pozornost od důležitější věci: od snahy porozumět tomu, jací vlastně jsme a jaké je reálné postavení naší země v současné Evropě i ve světě.