Zakladatelka Loutek v nemocnici: Děti jsou děti, ať jsou nemocné, nebo zdravé. Touží začít si hrát

13. srpen 2026

Loutky přinášejí radost a rozptýlení dětem v nemocnicích i seniorům. Herci a herečky svá vystoupení přizpůsobují prostředí a zpravidla zapojují i hudební nástroje a zpěv. „Jenom chcete zaujmout, hrát. Všechna vaše čidla směřují k tomu, aby se tohle dítě teď pobavilo, abychom si něco zahráli,“ popisuje v Hovorech herečka, zpěvačka a spisovatelka Marka Míková, zakladatelka spolku Loutky v Nemocnici.

„Děti jsou děti, ať jsou nemocné, nebo zdravé. Vždycky je tam touha začít si hrát, nechat se pobavit. Naskočí na vlnu fantazie mnohem snadněji než dospělý člověk,“ popisuje pro Český rozhlas Plus herečka, kterou v mládí proslavila role princezny Růženky v pohádce Jak se budí princezny.

Dnes přináší radost a úsměvy do nemocničního prostředí skrze hudbu a příběhy, které v těžkých chvílích pomáhají nejen dětem, ale i jejich rodičům.

Čtěte také

„Najednou přijde zvenku nějaký ‚blázen‘ s kytarou, s pianem nebo bubínkem a loutkami,“ nastiňuje hudebnice. „A rodič si oddychne, najednou je zpátky v normálu a začne věřit, že se tohle vrátí.“

Děti podle ní mnohdy nemoc nevnímají tak, jako rodiče a nevědí, co přesně pro ně znamená. Maminky a tatínci ale uvažují jinak a často pociťují strach, stres nebo úzkost. Herci si tíhu emocí někdy uvědomí až později, primární je totiž nemocné děti rozveselit.

„Jenom chcete zaujmout, hrát, takže všechna vaše čidla směřují k tomu, aby se tohle dítě teď pobavilo nebo abychom si něco zahráli,“ přibližuje herečka. „A teprve potom, když jde člověk domů, se mu něco z toho může vrátit.“

Hudba jako dar

Někteří herci jsou podle ní zvyklí na potlesk, který ale ve specifickém nemocničním prostředí často nepřichází. S loutkami a hudebními nástroji tak nejen za dětmi dochází spíše skromní a pokorní herci a herečky, vysvětluje režisérka.

„Člověk hledá témata a zároveň si dává pozor, aby neublížil, aby se nedotkl některých témat, třeba na psychiatrii je to jídlo, hubnutí a tak dále,“ zdůrazňuje s tím, že obsah a podobu představení přizpůsobuje různým oddělením. Po dvaceti letech vidí, že loutky v nemocnicích opravdu pomáhají, ze začátku ale ne vždy byly tak vítané.

Čtěte také

„Vzpomínám si na situaci, kdy nás vykázali z pokoje, protože teď tam přece pan doktor jde vyšetřovat,“ vybavuje si herečka a vysvětluje, že se situace v nemocnicích výrazně proměnila. „Teď už se to nikdy nestane. Pan doktor nakoukne a řekne: Přijdu později, pokračujte.“

Kromě dětí obveselují Loutky v nemocnici také seniory. V léčebnách dlouhodobě nemocných nebo hospicích je to pro herečku často mnohem náročnější. „Člověk si uvědomuje, jak tam směřujeme a že tam jednou takhle možná budeme všichni,“ popisuje.

I v takových situacích se ale snaží napojit na náladu pacientů. Stejně jako u dětí a jejich rodičů i u starších lidí dobře funguje hudba, ať už dechovka, country nebo třeba Karel Gott.

„Hudba je zvláštní věc, co máme tady na Zemi. Takový dáreček. Protože jakmile se začne hrát a zpívat, tak se něco děje – vždy a všude, ať už v hospodě, u táboráku nebo v nemocnici. Člověk otevře,“ uzavírá herečka, hudebnice a zakladatelka spolku Loutky v nemocnici.  

Co jí přivedlo k loutkoherectví? Jak vzpomíná na psaní dětských knížek a jak ji povzneslo ocenění Magnesia Litera? A proč už dnes tolik nekritizuje? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Tatiana Čabáková , jud
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.