Zájem státu a jeho pověst

27. březen 2009

Politici a novináři, kteří argumentují, že pád vlády je normální demokratický proces, mají samozřejmě pravdu. Dokonce ani pád vlády v době předsednictví Evropské unie není nic úplně ojedinělého, byť již naznačuje něco o politické stabilitě v zemi. Problémem se ovšem může stát to, co bude následovat. A můžeme rovnou říct, že vyhlídky - s ohledem na poslední vývoj na české politické scéně - příliš optimismu nevyvolávají.

Hlasování o vládě jen potvrdilo dosti zoufalou úroveň naší politické kultury. Nakonec nikdo se nemohl divit, že vláda, jejíž existence byla od samého počátku postavená na přeběhlících, skončila svoji existenci díky přeběhlíkům, byť z jiného tábora.

Ukazuje se, že velkým problémem našich politiků je neschopnost uzavřít korektní dohodu mezi politickými protivníky. A to jak mezi politickými stranami, tak i mezi protivníky uvnitř jedné strany. Zatím oscilujeme mezi zákulisními piklemi typu opoziční smlouvy a nesmlouvavým nepřátelstvím, kdy cílem je toho druhého zašlapat do země. Neschopnost dohody aspoň v době evropského předsednictví, stejně jako nesmyslné vylučování ze strany, se na pádu vlády podílely značnou měrou.

Samotné hlasování také dost názorně předvedlo, jak vysoká míra iracionality ovlivňuje nejdůležitější rozhodování námi volených zástupců. Pád vlády evidentně znamenal pomstu skutečně sladkou nejen pro některé poslance a poslankyně, ale zřejmě i pro nejvyšší představitele státu.

První reakce našich politiků nedávají příliš nadějí na to, že by se něco zásadnějšího mohlo změnit. Premiér - bohužel na půdě Evropského parlamentu - reagoval ideologizujícím výpadem proti všem socialistům světa, kam z nepochopitelných důvodů zahrnul i prezidenta Spojených států. Tento zkrat, který může mít značné a pro nás bohužel velmi negativní důsledky, je zatím nejviditelnějším projevem naší vnitropolitické krize. Kolik jich ale ještě může následovat?

Nikdo z aktérů nemá situaci pod kontrolou, takže se můžeme nadít ledasčeho. Navíc neexistuje představa ani toho nejmenšího společného jmenovatele, na kterém by se politici dokázali dohodnout.

O svých pár minut slávy se samozřejmě nenechá připravit prezident republiky. Václav Klaus bude bezesporu ctít literu naší Ústavy, jak již prohlásil, problémem ovšem je, že v naší ústavě toho mnohem více napsáno není, než v ní napsáno je. Prostor pro interpretaci je velmi široký. A vzhledem k tomu, že prezident pokládá předsednictví Evropské unie za pouhé technicko-administrativní pořadatelství, můžeme se nadít téměř čehokoli. Připomeňme, že před námi je mimořádně očekávaná návštěva amerického prezidenta v Praze a několik zásadních summitů. Pokud prezident bude chtít na sebe během těchto příležitostí strhnout pozornost světových médií, vyšachovat Mirka Topolánka z pozice předsedy Rady Evropské unie, případně tam dosadit svého favorita, můžeme vzpomínat na středeční Topolánkův úlet s Obamovou cestou do pekel jako na nevinné přeřeknutí.

Dalším vážným českým problémem je neratifikace Lisabonské smlouvy. Jak je v kraji zvykem, může i u našich senátorů převážit touha po odplatě, byť bude zabalená do národně obrozenecké ideologie 19. století. Potom se můžeme stát v Evropě skutečným potížistou a dostat se úplně na okraj dění.

Východiskem z krize by bylo samozřejmě přehodnocení dosavadního politického stylu všemi našimi politiky a nastolení politické kultury běžné v civilizovaných zemích. Prvním krokem by musela být elementární shoda na nejzákladnějších zájmech státu. Je otázkou, zda jsou naši politici něčeho takového vůbec schopni. Pokud to ale neudělají, dáme jednoznačně za pravdu těm světovým politikům a médiím, kteří říkají, že si Češi nejsou schopni sami vládnout. A to pak chtějí vládnout Evropě?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Jan Vávra
Spustit audio