Zájem o geneaologii stoupá. Podmínky pro pátrání nikdy nebyly lepší, myslí si geneaolog Slaboch

Mohlo by se zdát, že genealogie je obor, o který se zajímá stále užší skupina lidí. Podle Martina Slabocha ale příznivců překvapivě přibývá. „Já jsem si taky myslel, že se o to lidé dřív zajímali více, protože neměli tolik informací, nedalo se tolik cestovat a tak dále, ale díky tomu, že je dneska to bádání vlastně snadné, jsou těch lidí tisíce,“ říká.

Čtěte také

Každý by chtěl v rodu starostu i šlechtice. Většinou se to ale nepotvrdí, říká genealog Slaboch

„Já si myslím, že třeba v 70. letech, měla naše společnost asi 800 členů a všichni byli nějak organizováni. Dneska jsou tisíce lidí, o kterých vůbec nevíme, a potom se najednou zjeví se svým velikým rodokmenem a bádáním. Jsme opravdu udiveni, kolik těch lidí je,“ dodává.

Pátrání je podle Slabocha v dnešní době jednodušší díky většímu množství výukových materiálů a jednodušší možnosti spolupráce. Nejdůležitější podle něj ale zůstává, aby výzkumník své bádání nevzdával a byl trpělivý.

„Většinou si lidi myslí, že nejtěžší je čtení starého písma. Někdo narazí na písmo kolem roku 1800 a už to vzdává, ale já si myslím, že nejdůležitější je ta trpělivost a úsilí, bez toho se genealog nepohne. Jsou období, třeba několik měsíců, někdy i let, kdy nemůžete dohledat nic, a pak přijde nějaký velký objev,“ říká genealog.

Čtěte také

Tři životy ležácké dívky dostaly rodokmen s fotografiemi a medailonky

„My pořádáme i kurzy starého písma, jsou taky online učebnice. Chce to nějaký cvik, ale nejdůležitější je ta chuť a vůle, ta trpělivost. Dneska můžete i někoho zkušenějšího požádat o pomoc a poslat mu třeba fotografii, to dřív také nebylo možné. Tohle dokládá, že ty podmínky pro pátrání jsou dneska nejlepší v dějinách,“ shrnuje.

Co vesnice, to znak

V Česku existuje zhruba 6000 vesnic. A valná většina z nich má svůj heraldický znak. Tyto znaky ale často vznikaly až na přelomu tisíciletí. „Na počátku 90. let se mohlo zdát, že komunální heraldika je mrtvá, že znaky zkrátka mají pouze města. Ale pak přišel v roce 1990 zákon o obcích, který začal platit 1. ledna 1991, který každé malé samostatné obci umožnil mít své symboly, to znamená znak a vlajku,“ vysvětluje Martin Slaboch.

„Potom začal obrovský boom. Vesnice chtěly mít vyvěšenou svou vlajku, svůj znak na hlavičkovém papíru a tak dále. Ty znaky často vychází z historie. Někde byla nalezena stará pečeť, někde nebylo nalezeno nic, tak se muselo najít něco, co s historií té obce souvisí – kdo byl majitelem toho panství, kdo tu obec třeba nějak proslavil, a pak se dá třeba použít část znaku toho šlechtického rodu,“ dodává.

Čtěte také

Jiří Hájíček: Selský baroko. Genealog Pavel hledá pisatelku udavačského dopisu z 50. let, kdy jihočeský venkov ničila násilná kolektivizace

Česká genealogická a heraldická společnost v Praze byla založena roku 1969. Její předchůdkyně, Rodopisná společnost československá, ale skončila svou činnost už v první polovině 20. století.

„Po roce 1948 musely všechny podobné spolky skončit, protože něco, co zavánělo šlechtou, církví, feudalismem, se nehodilo. Takže tyto spolky násilně skončily a našim předchůdcům se v roce 1968 při uvolnění podařilo vypracovat stanovy a požádat ministerstvo vnitra, abychom mohli být znovu založeni a navázat na to, co bylo třeba za první republiky,“ říká předseda společnosti.

„Ty stanovy se ale schvalovaly na několikrát, protože tam zase nesměla být spolupráce se zahraničím, spolupráce s církví a podobně. Takže to bylo velice složité, ale přesto se na jaře roku 1969 v Národním muzeu podařilo tento spolek založit,“ dodává Slaboch.

Co lidi dnes ke genealogii táhne? Jak při výzkumu pomáhají moderní technologie? A jak daleko do rodové minulosti se lze dostat? Poslechněte si celý díl pořadu Hovory Českého rozhlasu Plus. Audio je nahoře v článku.