Zahrada po ní zůstala aneb Konec střední Evropy. Bouřlivá léta válečná i poválečná očima múzy básníků Sidonie Nádherné
Múza básníků. Takové poetické označení získala baronka Sidonie Nádherná, na jejímž sídle ve Vrchotových Janovicích se v meziválečném období setkávala intelektuální elita střední Evropy. I na múzy ovšem dopadají kruté události, kterých je naše novodobá historie plná. Nebyla jich ušetřena ani Sidonie.
Svědčí o tom její dopisy, které za 2. světové války psala pražskému památkáři Václavu Wagnerovi. Pod názvem Zahrada po ní zůstala aneb Konec střední Evropy je v roce 2023 v edici Paměť vydalo nakladatelství Academia. Dopisy k vydání připravili Friedrich Pfäfflin a Alena Wagnerová.
Čtěte také
Svobodná paní z Borutína se na Wagnera ve 40. letech minulého století obracela nejprve jako na odborníka, který jí může pomoci s památkovou ochranou jejího zámku a parku, o který desítky let s láskou pečovala. Šlo například o opravy zdejších varhan nebo o záchranu zvonů v zámecké kapli, kterým hrozilo, že je nacisté zrekvírují pro válečné účely.
Wagner jí zřejmě také pomáhal s prodejem vzácných obrazů, šperků a dalších cenností, aby mohla financovat další opravy janovického sídla. Sám také Sidonii v Janovicích často navštěvoval a jejich vztah postupně přerostl v přátelství.
„Každé ohrožení mě rozechvěje“
Sidonie se Václavu Wagnerovi svěřovala se svými obavami, že jí nacisté zámek zaberou. Z rozkazu Berlína měla totiž na Benešovsku vzniknout cvičná střelnice SS. Území mezi Vltavou a Sázavou, včetně Vrchotových Janovic, se mělo evakuovat a vyklidit. Ještě v březnu roku 1943 psala zoufale Wagnerovi:
Čtěte také
„Žiji zde od narození, jsem tudíž s každým předmětem, s každým kamenem tak srostlá, že každé ohrožení mě rozechvěje. Bylo odedávna snahou obou mých drahých zemřelých bratrů i mne samotné, aby byla zachována všechna zdejší krása, a to zůstává i mým jediným cílem. A do tohoto uzavřeného světa vpadá slovo: SS a Hitlerjugend!!“
Nacisté zprvu Sidonii slibovali, že bude moci na zámku zůstat. Ujišťovali ji, že Vůdcovým přáním údajně je, aby všechny kulturní poklady zůstaly zachovány. Začátkem roku 1944 však nešťastná baronka píše Wagnerovi, že do konce února musí všichni obyvatelé Janovice opustit a do jejího dvora má přijít tanková divize. Její zámek bude využit pro vojsko a ona musí odejít. „Jsem zoufalá. Mělo by se těm pánům přece vysvětlit, že to je vandalismus, vydat vnitřek zámku všanc vojákům.“
Bez vody i elektřiny
Sidonie se nakonec musela uchýlit na statek ve Voračicích, kde má ovšem jen jedinou místnost, bez vody a elektřiny. Snaží se hospodařit na zbytku svých polností, Wagnerovi přitom přiznává, že tomu vůbec nerozumí. Cítí se zcela vykořeněná, příteli si stěžuje na svou osamělost. V červnu roku 1944 mu například píše, že nesmí ani navštívit hrob svých rodičů a sourozenců, který je v janovickém zámeckém parku.
Čtěte také
Rok 1945 sice přinesl konec 2. světové války, pro Sidonii však znamenal další trápení. Do zámku v Janovicích se dlouho nemůže vrátit, protože ho hned v prvních květnových dnech obsadila Rudá armáda. Ruští vojáci zde ale jen kradou a ničí všechno, na co přijdou. A v rabování jim bohužel pomáhá i místní obyvatelstvo, které v Sidonii stále vidí německou kolaborantku. A to jen proto, že sama neumí dobře česky.
Začátkem června roku 1946 Sidonie svému příteli píše: „Budu bojovat a protestovat, dokud to půjde, ale člověku pomalu ochabují křídla. Dokud byl člověk obklopen německými netvory, věděl, že je to provizorní stav, a naplněn důvěrou hleděl vstříc vítěznému konci. Nyní, v definitivním stavu, srdce přestalo dychtivě tlouci…“
Hněv, hnus a bolest
Potrvá ještě víc než rok, nežli se Sidonie do svého zámku v Janovicích může vrátit. Rudou armádu v něm totiž nahradila armáda československá. Její vojáci se však k památce nechovali o mnoho lépe. Zámek tak byl neobyvatelný, jeho majitelka mohla bydlet pouze v bývalé prádelně. „Kdybyste jen věděl, kolik hněvu a hnusu se ve mně nashromáždilo – a kolik bolesti,“ píše Wagnerovi.
I tak se ale upíná ke svému jedinému cíli, záchraně rodinného sídla. To se jí ale už nepodaří. Blíží se totiž únor 1948 a Sidonii Nádherné znovu hrozí akutní nebezpečí. Okresní národní výbor ji znovu obviňuje z kolaborace s Němci, přestože toto nařčení už bylo v předchozích měsících vyvráceno.
Čtěte také
Sidonie se proto rozhodne k emigraci a v září roku 1949 přechází přes zelenou hranici u Chebu do Německa. Její majetek je zkonfiskován a ona sama umírá už v roce 1950 v anglickém Denhamu. V dalších letech její zámek i park chátrá, obnovy se dočká až po listopadu 1989. Tehdy se do Janovic symbolicky vrací i sama svobodná paní z Borutína.
„Dne 25. května 1999 byly tělesné pozůstatky Sidonie Nádherné uloženy do rodinného hrobu v janovickém parku. V roce 2000 se pověřenec spolkové vlády Michael Neumann a český ministr kultury Pavel Dostál dohodli, že janovický park a zámek budou sanovány. Opravy byly dokončeny v roce 2007, realizace se ujalo Národní muzeum v Praze a Adalbert Stifter Verein v Mnichově,“ uvádí se na závěr v knize Zahrada po ní zůstala aneb Konec střední Evropy.
V životním příběhu Sidonie Nádherné se tak jako v dutém zrcadle odráží vše, čím si musela česká společnost projít ve 20. století.
Povídání o knize pohledem Mileny Štráfeldové si můžete poslechnout v pořadu Ex libris.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.