Zadlužená země, vrozená lidskost a obrazy Georgese Braqua

4. říjen 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy www.asahi.com

V naší předvolební kampani se hodně mluví o zadluženém státě, a proto se podíváme, jak s tímto problémem zápasí Japonsko, které stále patří k nejvyspělejším a nejvýkonnějším zemím na světě. Druhé téma bude obecnější – ekonomové dlouho tvrdili, že člověk má vrozený sklon hledat jen vlastní prospěch. Poslední výzkumy ukazují, že právě tak vrozená je možná i štědrost a velkorysost. Náš přehled skončí v Paříži na výstavě malíře, který změnil západní výtvarné umění.


Daně a dluhy

Japonská vláda tvrdí, že její země se zotavuje z krize díky jejím reformám. Od zvýšení spotřebních daní z pěti na osm procent se očekává, že každý rok přinesou do veřejných rozpočtů 80 a tři čtvrtě miliardy dolarů. Podle deníku Asahi tyto peníze neotřesou rostoucím státním dluhem ani nepokryjí sociální náklady rychle stárnoucího obyvatelstva.

V roce 2014 utratí vláda necelých 60 procent výnosu nových daní na důchody a 30 procent pohltí růst nákladů lékařské a pečovatelské služby. Jen deset procent zbude na posílení sociálních programů, jako je výstavba center celodenní péče o děti, kterých se dožadují pracující matky. Z rozpočtu na rok 2012 bylo na sociální služby utraceno v přepočtu nejméně 40 miliard dolarů, což bylo pětkrát více než očekávaný výnos ze zvýšení daní.

Když japonská vláda v roce 2012 zvedala spotřební daně, nařídila, že jejich výnos bude vynaložen pouze na sociální zabezpečení včetně důchodů a nákladů na zdravotní služby. Od rostoucí spotřební daně se čeká, že se nebude muset kupovat tolik dluhopisů, které by pokryly sociální programy. Ve skutečnosti není rozdíl veliký a nové daně nepomohou japonskému státnímu dluhu, který je v poměru k hrubému domácímu produktu nejhorší mezi vyspělými zeměmi.

Velkým problémem Japonska je stárnutí společnosti a pokles porodnosti – obojí nutí vládu, aby stále zvyšovala své výdaje. Pokud se proti tomu nějak nezakročí, náklady na sociální zabezpečení porostou o deset miliard dolarů ročně. Vláda proto musela přikročit k drastickým reformám a daňovým změnám, aby udržela systém sociálního zabezpečení.

Japonský premiér Šinzó Abe

Plánované reformy půjdou na úkor občanů. Například lidé mezi 70 a 74 lety budou muset sami zaplatit 20 procent ceny svého léčení. Až dosud to bylo jen 10 procent. Lidé s vyššími příjmy budou mít dražší opatrovatelskou službu než jejich chudší vrstevníci. Tvrdší požadavky budou muset splnit žadatelé o celodenní péči v domovech financovaných místní správou. Tyto sociální reformy zvyšující břemeno občanů ušetří zadlužené vládě jen několik miliard dolarů ročně.

Není jiné cesty než státní sociální služby zeštíhlit. Jinak bude každé zvyšování daní jen nalévání vody do děravé nádoby. I kdyby se spotřební daně zdvojnásobily, státní finance zůstanou v bídném stavu. Podle odhadu úřadu japonské vlády kombinovaný dluh ústřední i místní správy stoupne o nejméně 200 miliard a v rozpočtovém roce 2020 dosáhne dvanácti bilionů dolarů.

Tento odhad je založen na předpokladu, že spotřební daně příští rok stoupnou na osm procent a v roce 2015 na deset procent. Japonský hrubý domácí produkt by v té době navíc musel významně vzrůst. Premiér Šinzó Abe slíbil mezinárodnímu společenství, do roku 2020 zlikviduje schodek rozpočtu vlády a místní správy. Aby toho dosáhl, musela by spotřební daň dosáhnout nejméně patnácti procent, ale i tento odhad je podle mnoha odborníků velmi optimistický.


Je lidskost vrozená?

V darwinovském principu, že přežijí ti nejschopnější, se podle deníku Wall Street Journal ozývá přesvědčení mnoha lidí, že se v životě musíš hlavně prosadit a být nejlepší ze všech. Podle zběžné představy o evoluční teorii sobecký jedinec, který získá v soutěži s jinými nejlepší partnerku a co největší bohatství, má největší pravděpodobnost, že předá své geny příštímu pokolení.

Pak je tu klasická ekonomická nauka, která tvrdí, že když si můžeme vybrat, snažíme se dát přednost zisku před ztrátou, i kdyby měla prospět někomu jinému. Filozof a ekonom John Stuart Mill hlásal v polovině 19. století sebestřednou teorii, že člověk je tvor, který dělá to, co mu přinese nejvíce potřebných věcí, pohodlí a přepychu s co nejmenší námahou a sebezapřením.

Poslední výzkumy však ukazují, že máme pevně zakořeněný sklon k velkorysosti. V mozku byly nalezeny struktury, které ovládají sociální impulsy k péči o jiné lidi. Z toho vycházejí terapie určené pro lidi, kteří se nesnadno vžívají do bližních nebo by chtěli být velkorysejší. Otázka, proč má člověk sklon pomáhat jiným, zaměstnávala Charlese Darwina od chvíle, kdy vymyslel svou evoluční teorii.

Mozek (ilustrační foto)

Od té doby se postupně vynořily dva výklady. Jeden tvrdí, že altruismus pomáhá zajistit přežití nejbližšího příbuzenstva. Jiný názor říká, že sklon pomáhat bližním zvyšuje šance každého člena společnosti. To by znamenalo, že smyslem méně sobeckého chování není jen ochrana členů nejbližší rodiny. Může to být také způsob, jak jedinci zlepší své vlastní vyhlídky tím, že přispějí k pohodě a blahobytu silného společenství.

Neurologové jako Jordan Grafman zkoumají, které specifické oblasti lidského mozku podněcují altruistické chování. V chicagském Rehabilitačním ústavu se doktor Grafman snažil pomoci válečným veteránům, kteří utrpěli poškození mozku. V 80. letech, když s nimi pracoval ve washingtonském armádním centru, si poprvé všiml zvláštního chování pacientů s poraněnými čelními laloky.

Na první pohled se chovali normálně – vypadalo to, že jejich rozpoznávací schopnosti zůstaly zachovány a mnozí snadno zvládali základní motorické úkoly. Na druhé straně měli jiné, daleko jemnější potíže, které byly patrné jen mimo nemocnici. „Jejich manželky mi říkaly,“ vzpomíná doktor Grafman, „že jsem něco přehlédl.“ V sociálních situacích měli tito muži problémy, protože zdánlivě nedbali na to, co jim říkají jiní lidé.

Když doktor Grafman rozebíral výsledky výzkumu s funkční magnetickou rezonancí, přišel k němu jeho kolega Jorge Moll a řekl mu: „Podívej se, tomu nebudeš věřit.“ Záznamy z přístroje ukazovaly, že když se lidé rozhodli darovat něco, co podle jejich názoru prospěje jejich organizaci, některé části jejich středního mozku začaly na obrazovce svítit. Byla to oblast, která ovládá touhu po jídle a sexu, a současně tatáž oblast, která se aktivuje, když si pokusné osoby převedou peníze, které dostanou za odměnu, na svůj osobní účet.

Doktor Grafman si postupně uvědomil, co to vlastně znamená. Často si myslíme, že altruismus je projevem kultivované mravní schopnosti přibrzdit náš sklon ovládat jiné lidi. Nové výzkumy ukazují, že dávání je vrozeně odměňováno – mozek přitom chrlí slastné reakce. Ale to ještě není všechno.

Magnetická rezonance hlavy člověka

V čelních lalocích existuje oblast, která je také velmi aktivní, když se pokusné osoby rozhodnou přispět na dobročinnost. V této oblasti je spousta snímačů hormonu oxytocinu, který podporuje sociální sbližování. To může znamenat, že altruismus a sociální vztahy jsou vnitřně propojeny. Sklon těžit ze silných mezilidských vazeb nás motivuje, abychom se chovali nesobecky.

Dávání je obecně čistě nesobecké. Ekonom Bill Harbaugh z Oregonské univerzity se začal jako první zajímat o dobročinné rozdávání, protože vypadalo jako zajímavá výjimka z pravidla, že většina lidí bude jednat ve svém vlastním zájmu. Původně si myslel, že lidé dávají, protože očekávají nějakou hmatatelnou odměnu buď v penězích, nebo v sociálních vztazích. Později zkoumal skupinu právníků, kteří obdarovali svou univerzitu. Bývalí studenti získali různou míru uznání podle toho, kolik dali peněz. Nikdo nepochybuje, že lidé stojí o prestiž.

Doktor Harbaugh se na toto téma podíval ještě z jiného úhlu. Některé dary byly dobrovolné, takže se lidé sami rozhodovali, zda něco dají nebo ne. Jiné dary už tak dobrovolné nebyly, protože počítač informoval pokusné osoby, že by měli dát určitou částku, což je situace připomínající vybírání daní. Výzkumníci pak porovnali výsledky s údaji z magnetické rezonance. Některá data se dala očekávat – lidé byli ochotnější přispět, když byla navrhovaná částka poměrně malá.

Jiné výsledky byly překvapivější. Když se lidé rozhodli dát na dobročinnost, oblasti mozku, spojované s nečekanými odměnami, se na obrazovce rozsvítily. Tyto struktury hrají důležitou roli v mechanismech odměny, potěšení, smíchu, závislosti, agrese, strachu a efektu placebo. Produkují chemickou látku dopamin, která vyvolává slast, takže je to jakási společná měna mozku. Ve výzkumu se ukázalo, že mozek odmění lidi, kteří vidí, jak jejich peníze plynou k bližním.

Všechny pokusné osoby nebyly stejné. Některé jejich mozek odměnil za dobročinnost více a jiné méně, takže je pořadatel výzkumu rozdělil na egoisty, které dobročinnost tolik nepotěšila, a altruisty, kteří si to užili mnohem více. Věc má ale háček. Ve výzkumu se vyskytli lidé, kteří by z biologického hlediska spadali mezi egoisty, a dali mnohem více, než bychom mohli soudit z reakcí jejich mozku. Jsou to lidé, kteří byli ochotni dát, přestože se přitom necítili nijak skvěle.

Dárek

Výzkum však ukázal, že dávání jen pro dávání bez očekávání jakékoli odměny je vzácné. Vždycky budeme uvažovat, zda v dané situaci dát či nedat. Rádi bychom také věděli, zda náš dar někomu pomůže. Čím lépe se cítíme ve chvíli, kdy dáváme, tím častěji to uděláme. Ale i když si myslíme, že dáváme, aniž čekáme jakoukoli odměnu, nemůžeme si být jisti.

Naše motivace – chceme se cítit dobře, vypadat dobře, získat sociální vliv nebo něco jiného – může být nevědomá, jinými slovy nemusíme ji znát ani my sami.


Georges Braque

V pařížském Grand Palais je dlouho očekávaná souborná výstava francouzského moderního malíře Georgese Braqua. Recenzent anglického deníku Daily Telegraph píše, že na něj zapůsobila jako objev. Georges Braque podle něj navždy proměnil podobu západního malířství.

Malíř a sochař byl jedním z nejvýznamnějších umělců 20. století, ale na rozdíl od nich se o něm toho tolik neví. Jeho kubistické obrazy z doby před rokem 1914 jsou sice obsaženy skoro ve všech přehledech moderního umění, ale ve Velké Británii měl v posledních třiceti letech jen jednu mezinárodní výstavu. Jeho pozdní dílo bylo roku 1997 k vidění v londýnské Královské akademii.

Georges Braque se narodil v roce 1882 a změnil běh západního umění, když roku 1907 namaloval spolu s Pablem Picassem první kubistický obraz. Další taková změna přišla v roce 1912, když vytvořil svůj první papier collé neboli koláž. Pak přišla Velká válka, kdy byl zraněn na hlavě a dočasně oslepl. Když se roku 1916 vrátil k malování, uzavřel se do sebe a už ho nezajímaly výtvarné novinky, ale prohloubení a rozšíření jeho kubistických objevů.

Picassův styl se dramaticky měnil každých deset let – někdy se říká, že s každou novou milenkou. U Braqua tohle neplatilo. Během dlouhého středního období tvorby byly pro jeho umělecký vývoj příznačné spíše jemné přechody než náhlé změny stylu. Temperamentově byl Braque pravý opak horkokrevného Španěla. Byl to opravdový Francouz a ve svém díle se snažil najít rovnováhu mezi racionálním propracováním myšlenky a smyslovým potěšením z malování.

Ida Kar: Georges Braque, 1960

Sklon k racionálnímu malování v jedné sérii obrazů je v další sérii vyvážen pocitem bezprostředního, až smyslného doteku. Další důležitý rozdíl mezi Braquovým a Picassovým kubismem je také charakteristicky francouzský: Braque měl rád „la belle peinture“ – krásné malování, kde každý tah štětcem vytváří smyslně krásný povrch malby. Picasso byl v zásadě kreslíř. Možnost, že malba by mohla být krásná sama o sobě, ho nikdy příliš nezajímala.

Obří retrospektiva v pařížském Grand Palais, která chce připomenout padesáté výročí Braquovy smrti, už měla být dávno. Výstava začíná v letech 1906 až 07 fauvistickým obdobím, kde se ještě nic převratného neděje. Zuřivé tahy štětcem a chromatický humbuk neskryjí tradiční charakter pohledů na přístavní město Estaque.

V roce 1907 se Braque sblížil s obchodníkem s obrazy Danielem-Henrym Kahnweilerem a básníkem Guillaumem Apollinairem, a hlavně potkal Pabla Picassa. Příštích šest let byli tak těsně propojeni, že bylo obtížné rozlišit jejich práce. Braque a Picasso změnili navždy směr západního umění.

To, co ti dva mladí muži v oněch letech vytvořili, nikdy neztratí své kouzlo. Na výstavě je úchvatná přehlídka raných kubistických krajin, kde vidíme, jak se Braque krok za krokem postupně osvobozoval od všech příznačných rysů tradičního malířství včetně iluze prostoru, perspektivního zobrazení, modelování a práce s barvou. Plán obrazu se rozbil do nesčetných plošek, ukázal různé pohledy na geometrické formy najednou a divákovo se mohlo vrátit k plochému povrchu obrazu.

Na strohém, ale náročném obraze La Mandola z přelomu let 1909 a 1910 je obraz nástroje podobného loutně tak propojený s proměnlivým pozadím, že téměř zmizí a zanechává jen závan světlého odlesku na skvěle namalovaném stříbřitě šedém obraze.

Braque se roku 1912 dostal až na pokraj abstrakce, a přesto se nevzdal reality, když zachytil na plátně nebo na papíře každodenní skutečnost v podobě falešného mramoru, dřevěné dýhy, šablonových písmen nebo novinového tisku. Když ale vrstvil jeden plochý tvar na druhý, z obrazu zmizel dvojrozměrný prostor. Každý prvek kompozice vypadá, jako by byl náhodně připíchnut na zeď a nikoli naaranžován, aby vznikl formální vztah mezi předměty jako v Cézannových zátiších.

Když se po Velké válce Picasso vydal od kubismu k neoklasicismu a pak k surrealismu, Braque se vrátil k tomu, co pro něj byla nedokončená záležitost. V monumentálním Hudebníkovi z z roku 1918 kombinuje ploché propletené geometrické formy z let 1909 až 1911 s barvou a čitelností tvaru z let těsně před válkou. Pravoúhlý rám obklopující figuru hudebníka zdůrazňuje její plochost, jako bychom se dívali na obraz uvnitř obrazu nebo na postavu na hrací kartě.

Georges Braque, Mandola, 1909-10

V dalších letech se někdy zdá, jako by Braque chystal kubismus opustit. Platí to zejména o zátiších, kde můžete skoro uchopit svůdně namalované ovoce nebo pohladit plynulé křivky aktů. Ale Braque nikdy nezahodil, co se naučil. I když se zatoulal daleko od kubistického prostoru, zase se vrátil a začal ho znovu zkoumat. Mistrovské barevné nakupení otevřených knih, not, kytary, jablek, nože a dýmky na Kulatém stole z roku 1929 je tak svěží, jakoby objevil kubismus poprvé.

V době, kdy Braque začal malovat série známé jako Ateliéry, už uměl spojit techniky spojované s prvním analytickým stupněm kubismu a s druhou syntetickou fází v jediném obraze. V Ateliéru VIII z roku 1954 je velká karafa a sklenice v mělkém prostoru typickém pro raný kubismus, ale zploštělé tvary láhve, palety, novin a střapce hroznů připomínají vrstvenou koláž.

Tento složitý a přitom docela rozjařený obraz můžeme brát jako souhrn či inventář všeho, co se Georges Braque za svého dlouhého života naučil. Tady je daleko za hranicemi kubistického zátiší. Obraz je plný pohybu a napětí – nad charakteristickým zmatkem v ateliéru letí velký bílý pták, ztělesnění tvořivé síly.

Malíř si ji možná představil jako něco odděleného od palety, štětců, pláten a barev. Na plátně se vznáší jako inspirace, která ho během života osvobodila od pozemských mezí. Výstava s prostým názvem Georges Braque je v pařížském Grand Palais otevřena do 6. ledna.

autor: Jan Černý
Spustit audio