Začínají od nuly. Prvotní nadšení přesídlených etnických Čechů z Ukrajiny opadlo
České úřady evidují více než tisíc žádostí krajanských Čechů z Ukrajiny o udělení trvalého pobytu v Česku. Lidé utíkají před válkou a jejími důsledky jako jsou zhoršená bezpečnostní situace a ekonomická mizérie.
První velká skupina etnických Čechů a jejich blízkých příbuzných z východní Ukrajiny do Česka dorazila v březnu. Teď pobývají v zařízení ministerstva vnitra v Červené nad Vltavou. Co je čeká, jak jim může stát pomoci, a o co se musejí postarat sami?
Povolení k trvalému pobytu mohou dostat pouze žadatelé, kteří prokáží český původ nebo manželé a děti etnických Čechů. Procedura je to složitá, ale z humanitárních důvodů ji výjimečně české úřady zkrátily.
Do Česka přesídlilo od začátku března 83 lidí. Až na výjimky jsou to lidé z Čechohradu, z malé vesničky, která leží asi 200 kilometrů od válečné linie.
Lidi z Ukrajiny vyhání ekonomický marasmus
„Naše země zdaleka není v Evropské unii. My chceme žít v Evropě, na evropské úrovni. To první je život našeho syna, aby se měl lépe. Proto moc děkujeme českým úřadům za pomoc, jsme nesmírně vděční,“ říká Ludmila Kodytkova, čistokrevná Ruska, která je manželkou etnického Čecha Dimitrije Kodytka a proto i ona získala povolení k přesídlení.
Lidi vyhání z Ukrajiny ekonomický marasmus. Ceny za uplynulý válečný rok stouply trojnásobně, platy zůstaly stejné. Třeba litr benzínu je jen o několik korun levnější než v Česku, ovšem průměrný plat je v přepočtu 1500 korun.
Kolik lidí chce z Čechohradu a z celé Ukrajiny odejít, není jasné. Krajané to sami nevědí a od českých úřadů nelze zjistit, jak vznikají seznamy lidí, kteří přednostně získají povolení k trvalému pobytu.
Tady lze jenom spekulovat, jestli je za tím úřední šiml, nebo tradiční záliba úředníků v utajování nebo snad nějaký druh korupce. V každém případě řada lidí s prokazatelně českými kořeny se snaží získat potřebné dokumenty několik let a zatím marně.
Ekonomické důvody jsou tím hlavním důvodem odjezdu krajanů z Ukrajiny. Obava před válkou hraje zásadní roli jenom u těch několika lidí, kteří bydlí v oblasti válečného konfliktu. Čechohrad je od bojové linie vzdálený 200 kilometrů.
Nový život v nové zemi a nové problémy
Hlavní obtíž většiny krajanů, kteří míří do Česka, je neznalost češtiny. Dobře mluví lidé důchodového věku, čím jsou mladší, tím menší mají znalosti. Lidé pod třicet nejen že nemluví, už ani česky nerozumějí.
To je patrné třeba z vystoupení čechohradského pěveckého souboru, který se připravuje na koncert v pěkném kulturním domě, kterému vévodí obří nablýskaná busta Vladimíra Iljiče Lenina.
Od té doby, co dozněly tóny čechohradské hudby, uběhl měsíc a stejně tak dlouho se sžívají s novou realitou obyvatelé Čechohradu. Po příjezdu do Prahy je převezly autobusy ministerstva vnitra do hotelu Vltava, který stojí na poměrně odlehlém místě za obcí Červená nad Vltavou.
Na toto místo dvě hodiny jízdy od Prahy dorazily překvapivě i dva hlavní představitelé sociální demokracie, premiér Bohuslav Sobotka a ministr vnitra Milan Chovanec.
Proslovu premiéra Sobotky většina lidí nerozuměla, ale poctivě zatleskala. Jedna z žen, která celkem dobře mluví česky, poděkovala za přivítání. Oba politici rozdali dětem dárky a vyrazili na prohlídku hotelu. Poněkud kašírovaná návštěva se nesla v lehce rozpačitém duchu, ale krajany zájem významných politiků potěšil.
Nový život v nové zemi přináší nesnáze, o kterých se na setkání politiků s krajany nemluvilo a o kterých se ani mluvit nemělo. Ludmila Kodytkova, která nadšeně děkovala české vládě v Čechohradu těsně před odjezdem, velkou část nadšení ztratila. O problémech podle ní mají zakázáno mluvit.
„Můj muž sehnal práci v Roudnici nad Labem a chtěl podepsat smlouvu, jenže nic takového. Ani nevěděl, kolik mu zaplatí. Bydlel na ubytovně vedle narkomana, tak se sebrali a po dvou dnech odjeli.“
Uplynulý rok u válečné linie
Ubytování a stravu mají krajané zajištěnou v hotelu Vltava bezplatně, mohou tu zůstat šest měsíců a během této doby si musejí najít práci a vlastní ubytování, kde získají adresu trvalého pobytu. A to je asi největší problém, který před Ludmilou stojí. Nevěří tomu, že jí někdo poskytne adresu, kde se přihlásí k trvalému pobytu.
Ludmila má řadu výhrad, které asi vyplývají z malé informovanosti. To je asi největší slabina, že mezi lidmi stále kolují fámy a nepodložená tvrzení. Ludmila se domnívá, že ji neplatí zdravotní pojištění, že má povolení k trvalému pobytu pouze na šest měsíců, přitom tento status získala na nekonečno.
Kurátorka celé skupiny krajanů Světlana Porshe problémy novousedlíků chápe, stále ale upozorňuje, že získali na rozdíl od jiných cizinců velmi nadstandartní podmínky.
Světlana Porshe pochází také z Ukrajiny, takže ví, jak obtížné jsou začátky. Dnes pracuje pro Českou katolickou charitu, která má smlouvu s Ministerstvem vnitra na zajištění některých služeb pro krajany.
Šéf odboru azylové a migrační politiky Tomáš Hajšman nepochybuje o tom, že se všem krajanům podaří najít jak bydlení, tak práci.
Jak vznikaly seznamy krajanů, se zatím nikdo nedozvěděl. Důležité ovšem je, že se na seznamy dostali lidé jako jsou Hnojílkovi z Donbasu. Ti uplynulý rok strávili v domě 20 kilometrů od válečné linie a v hotelu Vltava, kolem kterého střílí jedině myslivci, si připadají jako v ráji.
Říká Ina Hnojílek, která se stará o tři děti a Vadim Hnojílek se mezitím rozhlíží po nějaké práci. Původně je policista, ale počítá s tím, že bude dělat rukama. Zároveň potřebuje sehnat takovou práci, aby mohl být pohromadě s rodinou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
