Zachraňujme lidi, ne místa. Kdo nepracuje, ať studuje, radí ekonom Tomáš Sedláček

Čtěte také

Tomáš Sedláček: Nikdy nebyla v dějinách lepší příležitost stát se pánem svého života než dnes

„Pojďme myslet na reálnou ekonomiku. Ne na monetární či fiskální politiku nebo úrokové sazby, ale pojďme vymyslet, co by ekonomika mohla dělat, kdybychom byli zavření doma dva roky,“ navrhuje v pořadu Leonardo Plus makroekonom ČSOB a filozof Tomáš Sedláček. 

Podle něj se nabízí vzdělávání. „Dá se udělat státní grant, že kdo zůstane doma a naučí se anglicky, tak za to dostane mzdu. Takže pokud, ty číšníku, nemáš co na práci, tak se přihlas a zítra jedeme online kurzy na angličtinu, němčinu, francouzštinu, japonštinu a čínštinu.“ 

Když bude dotyčný plnit úkoly, bude dostávat mzdu. „Takže z příspěvku v nezaměstnanosti by se staly stipendia. Tím by se řešil i dlouhodobý problém lidstva, kdy například taxikáře, který celý život vozil lidi, nahradí samořiditelná auta.“ 

Kdo nepracuje, ať studuje

„Proč nemůžeme nechat takového člověka dalších pět let studovat místo toho, aby si hledal práci? Pak najednou zjistí, že z něj bude jaderný fyzik nebo něco jiného, což je jedno. Ale tento člověk nebude mít co dělat a tak bude na sobě pracovat. A i když se to nepovede, tak bychom skončili se vzdělanější společností.“ 

Čtěte také

Tomáš Sedláček: Jsme přepracovaní. Lidé hledají v práci věci, které tam nebudou, třeba smysl života

Cílem není zachraňovat pracovní místa, ale lidi, připomíná Sedláček. „Takže člověk dostane místo příspěvku v nezaměstnanosti stipendium, a to bude dostávat, pokud bude posílat potvrzení ze školy, že nebyl vyhozen za lajdáctví.“ 

Lidé by postupně začali dostávat nabídky zaměstnaní v novém oboru, který studují, očekává ekonom. „Tak bychom přenesli podporu ze starých pracovních míst, a nemá cenu udržovat zombie zaměstnání, a nechali bychom lidi si svobodně vybrat, jestli chtějí studovat nebo pracovat. A jestli neví, ať začnou studiem.“ 

Studium samo je zárukou, že si člověk časem práci najde. „A bude mít větší pravděpodobnost, že si najde práci, která bude užitečná celospolečensky.  Když ho to za sedm let přestane bavit, může se zase vrátit na studium.“ 

Vzdělání jako celoživotní průvodce člověka

„Společnost by na to měla mít zejména proto, že se všichni nejen ekonomové shodují, že vzdělání je opravdu věc, která je jediným klíčem k prosperitě.“ Vzdělání by se tak stalo celoživotním průvodcem člověka, skrz kterého by šly i sociální dávky. „Ale zatím vzdělání bereme jen jako něco, co děláme na začátku života.“  

„Ne, že by stát říkal lidem, co mají dělat, ale podpůrnou funkci dnešních úřadů by mohla přejít teoreticky pod školy. Tak by mohla v budoucnu vypadat moderní společnost.“

Čtěte také

Tomáš Sedláček: Evropská unie kašle na lásku. Stačí, když se obchoduje. A ono to funguje

Sedláčkovi vadí, že pořád čekáme, že nám něco řeknou politici. „Ale život by měl být složitý a člověk by si ho měl udělat složitý tím, že si vysní nejtěžší úkol, který může a splní ho. To přece chceme v životě dělat: učit se nové věci a ohromovat lidi našimi schopnosti.“

Nikdo přece nechce být přívěskem, na kterého pracuje někdo jiný, dodává ekonom. „I když se to může stát, ať už zraněním nohy, celospolečenskou karanténou nebo tím, že zaměstnaní, na které jsem se celoživotně připravoval, už nebude.“ 

„To, o čem tu hovořím, už se v některým zemích světa děje. Například v Dánsku podobný systém stipendií funguje už desetiletí, ne tak široce, ale studenti tam dostávají peníze za to, že studují. To je pravý opak toho, co se děje v Americe,“ konstatuje Tomáš Sedláček. 

Co nám dějiny práce říkají o lidském poslání tvořit hodnoty? Je skutečně třeba sedět v práci, abychom mohli pracovat? Poslechněte si celé Leonardo Plus.