Záchranáři Poštová a Kirs: Hlasem toho dispečer zvládne strašně moc. Je to náš první člověk na místě

„Klasický volající na tísňovou linku, respektive pacient záchranky, je člověk seniorního věku, který má zpravidla několik základních onemocnění. A jedno z těch onemocnění se mu zhorší,“ popisuje Poštová, koho běžně záchranáři vozí. 

Čtěte také

Záchranář Dvořák: Infarkt vyřešíme za hodinu, zástava je mnohem horší. Bolest na hrudi je lepší řešit včas

Přesto podle ní záchranáři často netuší, jak závažný případ, ke kterému vyjíždí, skutečně je. „Odhadnout to lze například u zastaveného srdce, vážné dopravní nehody, pádu z velké výšky, porodu v chodu,“ vyjmenovává.

„Ale jsou určitě i stavy, které se z pohledu záchranky, která má poměrně omezené možnosti, můžou jevit jako méně akutní. A na to, jak moc akutní byl, se přijde až následně, právě na tom urgentu nebo v samotné nemocnici,“ říká mluvčí, která na podzim bude provázet druhou sérií podcastu Urgent.

První na místě

Roli vzdálených očí pro pomoc, která se teprv dostává na scénu, naplňují dispečeři. „Hlasem toho dokážeme zvládnout hrozně moc. A komunikační stránka hovoru, nebo vůbec celého dispečerova umění, je právě o tom, jak s lidmi mluvíme,“ přibližuje Poštová.

„Medicínská stránka – to, že dokážeme navigovat člověka, který v životě první pomoc neposkytoval k tomu, aby dokázal resuscitovat účinně, to, že dokážeme navigovat tatínka, aby pomohl své ženě odrodit vlastní dítě – je strašně důležitá. Ale ta komunikace a podpora, kterou dispečer pro volajícího je, to, že je s ním, celou dobu hovoru ho pomyslně drží za ruku, než tam kolegové dorazí, to je minimálně 50 procent úspěchu.“

Čtěte také

BONUS: Desatero na dovolenou

Volajícího je podle Poštové hlavně potřeba dostat „na svou stranu“. „Emoce, které v první chvíli dispečer dostane, jsou často velmi těžké na zpracování, ale máme na to hrozně krátkou dobu. Ten hovor musí být odbavený hrozně rychle,“ říká s odkazem na denní množství telefonátů, kterých jen v Praze bývají vyšší stovky.

Dispečery označuje jako první záchranáře na místě, byť na dálku. „Oni jsou naše ruce, naše oči, my si tak můžeme maximálně představovat, co se na místě děje,“ doplňuje.

Tipy do horka

Léto s sebou přináší větší množství výjezdů s jinými specifiky než zbytek roku. Třeba koupání v rybnících nebo jezerech i vodáctví znamenají nárůst případů topících se lidí.

„Obecný mýtus o tonutí je takový, že člověk, který se topí, křičí a plácá kolem sebe,“ rozporuje Karel Kirs, taktéž mluvčí záchranky, který se spolu s Poštovou na podzim objeví v podcastu Urgent. „Nicméně většinou to tonutí je takzvaně tiché.“

„Když se rozhodnete někoho zachránit z vody, myslete zase na vlastní bezpečí. Ve chvíli, kdy se ocitnete v blízkosti někoho, kdo se topí, tak se vás tento člověk pravděpodobně bude snažit neúmyslně stáhnout pod vodu, protože vás má jako jediný pevný bod kolem sebe,“ varuje Kirs.

Čtěte také

Na další pandemii jsme připraveni mnohem lépe, zní z ministerstva. Smejkal: Mohlo by to být i lepší

Lidem proto radí, aby si v ideálním případě vzali záchranný kruh. Ten ale nemusí být vždy při ruce: „Můžete použít jakoukoliv větev, lano, prostě cokoliv, co mu můžete hodit, čeho on se může chytnout a za co ho můžete vytáhnout.“

A co když v okolí nic takového nenajdeme? „V tu chvíli je hodně riskantní se k němu přibližovat. Plavčíci mají výcvik, jak s tonoucím člověkem zacházet a jak se k němu přibližovat. Je těžké nedoporučovat někomu, aby se přiblížil k tonoucímu, ale je potřeba myslet primárně na svoje bezpečí. Já bych se vždycky poohlídnul po něčem, co mu můžu hodit,“ apeluje záchranář.

Kirs a Poštová se na podzim objeví v roli průvodců druhé série podcastu Českého rozhlasu Plus Urgent.

Jaké tipy používají dispečeři pro zvládnutí vystresovaných volajících? Mají nějaké zábavné historky? A co dalšího doporučují lidem v letních vedrech? Poslechněte si celou Osobnost Plus.