Za války jí swing zakazovali nacisti, po válce komunisté. Osudové ženy: Inka Zemánková

„Inka byla jedna záhada vedle druhé. Celý život až do své smrti uváděla, že se narodila v roce 1925. Ve skutečnosti to ale bylo o deset let dříve – v roce 1915. Navíc se ve spoustě materiálů uvádí jako den jejího narození 14. srpna. V rodném listě má ale 4. srpna,“ říká moderátor a publicista Miloš Skalka.

Sen mladé tanečnice

Inka Zemánková se narodila v Praze jako Anna Inéz Koníčková. „Její život nebyl příliš jednoduchý. Vlastního otce téměř nepoznala. Zemřel, když jí byly dva roky,“ popisuje Skalka.

Orchestr Ferdinanda Petra a Stanislav Procházka a Inka Zemánková (1944) |foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Maminka se znovu vdala, ale nové manželství nebylo harmonické, proto se s Inkou odstěhovala nejprve do Hradce Králové, poté do Bratislavy. „Právě tam se Inka stala tanečnicí Slovenského národního divadla u profesorky Ely Fuchsové,“ doplňuje publicista.

Z Koníčkové Zemánkovou

Inka Zemánková ráda zpívala hot|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Víc než balet ji ale lákal zpěv. Volné chvíle trávila kolem koncertní kavárny Reduta, kde se soustředili nejrůznější umělci. První pokus stát se profesionální zpěvačkou jí nevyšel. Angažmá v dívčím sextetu Singing girls jí nedovolila maminka.

Když maminka náhle zemřela, Inky se ujala rodina matčiny kamarádky na pražském Břevnově. Za jejich péči byla natolik vděčná, že přijala jejich příjmení – Zemánková. A s ním se ve druhé polovině 30. let vydala i na vysněnou dráhu zpěvačky.

„Zpívala s orchestrem Bobka Bryena, se kterým absolvovala koncertní turné. Potom se dostala k orchestru Karla Vlacha, s nímž natočila svůj vůbec první singl a také první úspěšnou nahrávku Ráda zpívám hot.“

Osudová Slunečnice

Zjevení, jaké Inka ve své době na domácí scéně představovala, neuniklo pozornosti filmového režiséra Martina Friče a dirigenta, klavíristy a zpěváka R. A. Dvorského. Společně se nadchli pro myšlenku natočit první český jazzový film. Měl být šitý na míru právě Ince Zemánkové.

Film v americkém stylu se pod nacistickou kontrolou nakonec realizovat nepodařilo, ze spolupráce s režisérem Martinem Fričem ale přesto „vykvetl“ hit – Slunečnice. Film Hotel Modrá hvězda, pro který Inka píseň nazpívala, měl premiéru v červenci roku 1941. Větší hit už pro Inku nikdo nenapsal.

Swing vyměnila za traktor

„Swing byl na tehdejší hudební scéně něco převratného, podobně jako rock&roll v 50. letech. Jako americká kultura se ale swing stal nepřítelem a dostával to z obou stran – jednak od Němců a po roce 1948 také od komunistů,“ říká Miloš Skalka. „Inka Zemánková tehdy ještě zpívala s orchestrem Ladislava Habarta, ale po únoru 1948 pro ni začaly krušné chvíle.“

Hudební a artistická ústředna, která umělce kontrolovala, jí dala červenou. A Inka, než aby měnila repertoár, radši nevystupovala vůbec. Odešla s manželem do Cvikova u Liberce a pracovala jako traktoristka. Příležitosti zpívat si našla i tak.

Štěstí na konci života

„Po roce 1960 zástupci zahraničních agentur objevili v Ince Zemánkové jazzovou heroinu a nabídky se jí začaly hrnout. Zpívala v Polsku, Německu, Švýcarsku. I když úspěch Slunečnice už nezopakovala, swingu a jazzu byla věrná až do konce života,“ shrnuje Skalka.

„Myslím, že největší životní naplnění nacházela na jevišti, když před sebou viděla své publikum.“ Od roku 1977 žila Inka Zemánková jako vdova. Na prahu 70 se ale podruhé vdala. Za lázeňského lékaře Josefa Bednaříka. Zemřela krátce po jeho smrti v květnu 2000 v Praze. Bylo jí 84 let.