Za minulostí nejde udělat tlustou čáru, vždy se vrátí, upozorňuje historik Michal Stehlík

I když má některá generace pocit, že má o své minulosti jasno, neznamená to, že o ní budou mít jasno i ty následující.

„Když zavřeme oči a budeme se tvářit, že to neexistuje, tak po 30 letech se objeví problém a naše děti a vnuci se budou kriticky vztahovat k tomu, co jsme dělali v 90. letech,“ zdůrazňuje spoluautor podcastu Přepište dějiny.

„Tlustá čára za protektorátem nemůže být stejně jako tlustá čára za obdobím komunismu. Protože se bavíme o frustraci a mentální paměti, kterou jsme si přenesli do 90. let. Třeba individualizace, skryté privátní životy a neschopnost solidarity ve společnosti, abychom nebyli nazýváni komunisty. To jsou věci, které normalizace přinesla do 90. let, a nejde za nimi udělat tlustou čáru,“ dodává Stehlík.

Čtěte také

Brána k archivům i místo věčných sporů. Pro bádání už nebude ÚSTR potřeba, míní historik Stehlík

Zároveň se prý není možné tvářit, že by předlistopadová společnost byla rozdělena na disidenty a Státní bezpečnost a že uvnitř ní nebyly miliony lidí s osobními strategiemi, jak se prosadit, a kariéristé, kteří chtěli mít kariéry i po roce 1989.

Historik poukazuje i na to, že dnes již více než jedna generace nemá přímou zkušenost s atmosférou konce 80. let a vžít se do ní je obtížné. I proto se někteří mohou vymlouvat na to, že do strany vstupovali pod tlakem rodiny, ale pamětníci to budou vidět trošku jinak.

„Proniknout do profesní atmosféry lidí, kteří se rozhodují o studiu a o kariéře, tak v tom možná jako historici absentujeme,“ připouští.

V této souvislosti také kritizuje Ústav pro studium totalitních režimů: „Podle mě se mu vrátilo to, že když něco založíte politicky, tak vás ty politické boje budou dohánět více než boje historické. Naopak se speče dohromady politika a historie a to pak nemůže ve veřejném prostoru fungovat.“

Minulost není černobílá

Novinářka Apolena Rychlíková poznamenává, že tlustá čára byla po roce 1989 uplatňována selektivně. Například Vlastimilu Tlustému jeho komunistická minulost nebránila v budování kariéry v ODS.

Čtěte také

Karel Hvížďala: František Kriegel chtěl léčit i komunismus

„Kdo se v devadesátkách poučil ze své minulosti a naskočil do vlaku budování neoliberalismu, tomu bylo odpuštěno, co dělal v 80. letech. Vždycky mi to přišlo jako taková morální diskrepance, kdy morální nároky uplatňujeme jen na lidi, kteří nám z dnešního hlediska přijdou nějak kritičtí a nepohodlní,“ popisuje.

Připomíná, že ještě na počátku 90. let existovalo vědomí toho, že byly i proudy reformního komunismu a demokratické levice, které se potkávaly v protirežimním odboji. „Mám pocit, že čím dál jsme od roku 1989, tím větší tendenci máme zplošťovat to, co se odehrálo, a udělat z minulosti něco černobílého,“ poznamenává.

Stále stejní lidé

Komentátor David Klimeš pak upozorňuje na mýtus, že v roce 1989 došlo ke zlomu v českých dějinách a objevila se nová společnost s novými hodnotami. „Ale ti lidé jsou pořád stejní. Třeba v nedávné kauze soudce Roberta Fremra vidíme, že i když ten člověk má elitní kariéru v posledních dekádách, tak se nemůže odestát to, co dělal před rokem 1989.“

Čtěte také

Soudce Fremr věděl, že ubližuje lidem. Na místě prezidenta bych poradce vyhodila, tvrdí analytička Zlámalová

Připomíná, že Fremr tehdy jako trestní soudce řešil případy nedovolených přechodů státních hranic, ochranu socialistického vlastnictví, výtržnictví a příživnictví, na základě kterých byla stíhána většina nepohodlných disidentů. A pozastavuje se nad tím, že i přesto ho jako kandidáta na ústavního soudce schválili senátoři.

„Ta kauza ukazuje, že morálně hodnotové věci jsou důležité. Když řekneme, že i přes svou obdivuhodnou kariéru má před rokem 1989 nějaký škraloup, tak jak budeme vnímat to, že byl jedním ze soudců, kteří poslali do vězení komunistického funkcionáře Karla Hoffmana za to, že během invaze v roce 1968 přerušil vysílání Československého rozhlasu?“ doplňuje.

Klimeš dále poznamenává, že po roce 1989 se bývalí členové KSČ neodvážili tvrdit, že o ničem nevěděli. Každý totiž věděl, že šlo o pragmatické rozhodnutí, a jako si někteří nandávali montérky, když šli na stavbu, jiní si nandali rudou knížku.

„Po těch 30 letech mě ale už trošku irituje, když někdo říká, že si to odpracoval nebo že to bylo pod tlakem výchovy v rodině. V té argumentaci se mimochodem shoduje Andrej Babiš s prezidentem Petrem Pavlem, že o ničem nevěděli. To je neudržitelné,“ konstatuje.

Politický podcast Chyba systému najdete na webu Českého rozhlasu Plus, v aplikaci mujRozhlas a v dalších podcastových aplikacích. Ve vysílání Plusu v neděli 27. srpna po 18. hodině.