Za hliněnou armádou I  - Čínské vlakové nádraží

Čchin Š' Chuang-ti, První svrchovaný císař Čchinů, sjednotil ve 3. století před naším letopočtem rozdrobené území a vytvořil první sjednocený stát. Budoucím generacím zanechal území se sjednoceným písmem, mírami a váhami a měnou, které se od té doby považovalo za víceméně homogenní oblast. Tradičně je v Číně vnímán jako krutovládce, který sjednotil království mečem zbroceným krví tisíců obyvatel. Vedle těchto ukrutností se ale zasloužil o něco, co budí celosvětový úžas, přitahuje turisty a co se stalo symbolem miliardové Číny - hliněnou armádu.

Evropští misionáři v 19. století popisovali Číňany jako pokrytce, kteří vše slíbí, ale málo splní. Číňan opravdu na vše kývne a vše odsouhlasí, říct ne nebo odmítnout někomu pomoc se totiž rovná takzvané ztrátě tváře - společenskému znemožnění. S tímto charakteristickým rysem se člověk v Číně potýká dvacet čtyři hodin denně. I my jsme narazili, ještě než jsme vyrazili. Jízdenky na vlak do dvanáct set kilometrů vzdáleného, téměř sedmimilionového Si-anu, poblíž kterého se císařova armáda nachází, nám měla cestovní kancelář předat dva dny před odjezdem, ale dostali jsme je až odpoledne v den odjezdu. Státní svátek totiž v Číně charakterizuje masové cestování, takže shánění lístků na jakýkoliv dálkový dopravní prostředek je úkol téměř nadlidský. I naše cestovní kancelář s tím měla problémy, takže jsme nakonec místo ráno odjížděli až večer a místo rychlíkem, kterým by cesta trvala šestnáct hodin, jeli jsme "courákem", jemuž to trvalo hodin dvacet. O tom nás ale pochopitelně nikdo neinformoval.

Naše cestování začalo na univerzitním kampusu v Pekingu. Po teplé večeři v menze jsme popadli batohy a vyrazili na nádraží. Protože jsme netušili, jak dlouho nám bude cesta na nádraží trvat, vyrazili jsme s dostatečnou rezervou. To se v Číně musí, nevíte totiž dne ani hodiny, kdy se porouchá autobus nebo zablokuje silnice a vy budete muset čekat drahnou dobu, během níž vám ujede vlak nebo dokonce uletí letadlo. Peking patří ke klíčovým železničním uzlům země a může se pochlubit třemi obrovskými nádražími.

Západní nádraží, odkud jezdí vlaky do Si-anu, se podobá několikapatrové administrativní budově. Ačkoliv jedno patro patří příjezdům a jedno odjezdům, jako na letišti, nevyhne se člověk tlačenici a frontám. Při vstupu jsme museli ukázat lístek a nechat si zavazadla zkontrolovat rentgenem. Když jsme se dostali do budovy nádraží, oči nám jen přecházely. Byla to obrovská prostora připomínající spíš letištní halu s elektronickými informačními tabulemi, které oznamovaly čísla vlaků a čekáren. Ochotní zaměstnanci nám ukázali, kam jít. Procházeli jsme dlouhou širokou chodbou lemovanou obchody s jídlem a časopisy a přitom kličkovali mezi desítkami lidí sedícími na zemi a jejich rozměrnými zavazadly v podobě obrovských pytlů. Mezi obchody se pravidelně vynořovaly vstupy do čekáren a tabule, na nichž opakovaně blikala označení vlaků. Konečně jsme dorazili do "naší" čekárny. Vešlo by se do ní malé vesnické nádraží a už byla plná lidí, kteří seděli na plastových sedadlech, na svých zavazadlech i na zemi na rozprostřených novinách a jedli, pili, hráli karty, povídali si, telefonovali nebo spali. Mezi moderně oblečenými a upravenými lidmi s nejnovějšími mobily seděli vesničané s ošlehanými tvářemi a obrovskými balíky.

Asi půl hodiny před odjezdem vlaku se před zábradlím na vzdálené straně haly začala tvořit fronta. Protože jsme už během čekání byli svědky podobné události, věděli jsme, co to znamená. Za chvilku se u zábradlí objeví průvodčí a dveře na nástupiště se otevřou. Není třeba spěchat a mačkat se ve frontě, v níž můžete přijít nejen o lístek, ale i o doklady či peníze. Stačí si počkat, dokud uniformovaní průvodčí nezačnou kontrolovat lístky, potom se pomalu zařadit na konec stále stejně dlouhé fronty a nechat se donést na její začátek, kde vám natrhnou jízdenku a pustí vás do chodby vedoucí na perón. Není třeba se o nic starat, stačí jít s davem, který neomylně zamíří na správné nástupiště. Podle lístku jsme našli číslo našeho vagónu a nechali si, již potřetí, zkontrolovat lístek průvodčí stojící u dveří.

Konečně jsme nastoupili do vlaku, našli svoje místo, uložili batohy a usadili se mezi ostatní cestující. Cesta konečně doopravdy začala.

Měli jsme takzvané tvrdé lehátko, něco jako druhou třídu. Každé kupé sestávalo z šesti lehátek vybavených přikrývkou a polštářem, ale nemělo dveře, takže při procházení jste mohli vidět, co se na kterém lůžku děje.