Z Vánoc se v dnešní společnosti vytrácí jeden z jejich ústředních motivů – chudoba

24. prosinec 2017

Na Štědrý den jsme ve Vertikále debatovali o prostotě a chudobě se dvěma katolickými kněžími – Josefem Hurtem a Tomášem Petráčkem. Téma jsme zvolili i proto, že nadcházející svátky jsou už tradičně spojeny především s konzumem. To, co totalitní režimy akcentovaly, aby zakryly duchovní rozměr Vánoc, zdůrazňuje paradoxně i tržní společnost. Oba koncepty nakonec tak trochu kontrastují s původním rámcem svátků, v nichž je příběh chudoby ústředním motivem.

V diskusi zazněl citát, který konstatuje: "Bůh si mohl zvolit různé cesty k příchodu Ježíše Krista na tento svět a zvolil si cestu chudoby." S hosty jsme se tedy zamysleli nad tím, jaké poselství má tento vzkaz pro dnešního člověka. "Téma chudoby nemusí být spojeno s tím, že se odbýváme. Může být spojeno s tím, že se dokážeme dělit, že dokážeme být solidární, a že si nějak pokorněji uvědomíme, že není všechno v našich rukou," říká Josef Hurt, který se vedle svých kněžských povinností věnuje také publicistice.

Tomáš Petráček, církevní historik a vysokoškolský pedagog svého kolegu doplňuje s tím, že nejen v této souvislosti bychom si všichni měli klást důležité otázky o smyslu toho, co máme, a proč toto vlastnictví shromažďujeme. "Jde o to mít kontrolu nad tím, co člověk vlastní a užívat jen to, co potřebuje. A o zbytek se dělit," konstatuje Tomáš Petráček.

Zesnulý kardinál, jezuita Carlo Martini, ve svém posledním rozhovoru prohlásil, že církev je v blahobytné Evropě a Americe unavená a že blahobyt je zátěží. Josef Hurt v této souvislosti odkazuje ke klíčovým dokumentům, jakým je například Chudoba církve, ale i k rozhodnutí papeže Františka otevřít tradici Světového dne chudých či k Paktu z katakomb, který se v závěru II. vatikánského koncilu jednoznačně přihlásil k chudobě jako k autentické cestě opravdové služby.

Tomáš Petráček v kontextu požadavku chudoby kladeného na církev upozorňuje na fakt, že se v historii toto téma stále vrací a pokaždé jej provází určité napětí. Podobné je to ostatně i v současnosti, kdy prostotu a solidaritu s novou naléhavostí přináší i sám pontifik. "Papež František není liberál nebo modernista, jak ho někteří povrchně a možná hloupě označují. On je v pravém smyslu slova radikál. Je to člověk, který jde ke kořeni, k tomu "radix". A jde mu o to, obnovit tu krásu, tu nádheru, tu vůni evangelia," uzavírá historik.

autor: Tomáš Šponar
Spustit audio