Z rozhlasového archivu: Novoroční projev

V knize "Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století" se dočteme toto: V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými vojáky internován. Už před odchodem do exilu spolupracoval se sovětskou rozvědkou. V této činnosti pokračoval i v Moskvě, a to mu zachránilo život. Jedna složka NKVD ho totiž považovala za špióna, zatkla jej a odsoudila k trestu smrti. Svoboda si na soudcích vymohl, aby zavolali na určité číslo do Kremlu. Po telefonátu byl rozsudek okamžitě zrušen a Svoboda prožil zbytek dne se svými soudci - u vodky. Později tuto událost interpretoval jako doklad srdečnosti "sovětských lidí", kteří, když se přesvědčí o svém omylu, jsou uznalí.

Tato možná ne příliš samozřejmá paralela k novoročnímu projevu je střípkem mozaiky, která ukazuje, jak jedna z dnes již historických postav spoluutvářela podobu našich dějin. Samotný projev na Nový rok 1969 by nebyl nijak zvláštní, kdyby neobsahoval několik zmínek o tom, že předešlý rok (1968) byl obtížný a otiskl se v mnoha myslích, kdybychom nevěděli, že závěr roku 1968 byl doslova pohromou pro celé tehdejší Československo. Svoboda se v téměř pětadvacetiminutovém projevu nikde nezmiňuje o invazi sovětských vojsk v srpnu 1968, o přerušení procesu "demokratizace socialismu" a především o neuvěřitelném zmaru, který spolu s příchodem vojsk Varšavské smlouvy postihnul celou československou společnost.

Prezident Svoboda se vyhnul všem ožehavým tématům a věnoval se hospodářství a zintenzivnění pracovní morálky. V archivním záznamu je slyšet, jak se snaží mluvit klidně, bez emocí a starostlivě. Svoboda se nicméně zanedlouho - ostatně v návaznosti na svou předešlou činnost - stane vykonavatelem své i cizí zvůle. Stane se poněkolikáté v průběhu svého života strůjcem "normalizace poměrů v zemi".

Osobnost Ludvíka Svobody je pozoruhodná ve své dvojlomnosti. Mnohokrát oslavovaný generál byl ve skutečnosti loutkou, která si myslela, že sama občas vodí druhé. Jeho touha po moci a jejím uzurpování za každou cenu byla mnohonásobně větší než pár drobných mincí "dobroty", které ve svém životě rozhodil kolem sebe.

A na závěr ještě jedna citace. Abychom pochopili archivní ukázku v souvislostech, je nutné zmínit Svobodův postoj ke komunistickému puči v roce 1948, na který vzpomínal na konferenci historiků v Liblicích roku 1963.

"Když KSČ svolala na pondělí 23. února večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. "Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně," řekl Klema. Odpověděl jsem: "Jdu s lidem." Nato mě Gottwald požádal, abych přišel na zasedáni do Obecního domu. "Přijdu se všemi řády na uniformě a přesně," odpověděl jsem. "To ne, Ludvíčku, musíš přijít asi o 10 minut později." "My vojáci jsme přesni," pravil jsem. "Já vím," odpověděl premiér, "ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózni, nejistí. Proto, když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf."

Kolik z těch, kteří se stali prezidenty naší republiky, byli skutečnými demokraty? Zatím jsou, bohužel, v menšině.