Z Lanzhou do města Hezuo (1. část)

Lanzhou jsme opustily krátce před Silvestrem. Zima zde byla mírná a suchá. Připomínala pozdní podzim, kdy už se na kalužích začne tvořit slabý škraloup ledu. Naší cílovou stanicí bylo Chengdu. Město opředené pověstí rušných ulic, zelených nábřeží a parků plných čajoven, hráčů majiangu a karet. Cesta, kterou jsme si vybraly, patří k těm hůře sjízdným. Vede přes travnaté pláně a hory obydlené převážně tibetským obyvatelstvem. Vlak do těchto oblastí nejede, a proto se člověk musí spokojit s autobusovou dopravou, která je však v mnoha ohledech problematická.

V Gansu první nepříjemné překvapení zažije zahraniční turista již při nákupu jízdenky. Tím je enormně vysoká částka za čínské pojištění PICC (Y40), bez něhož vám jízdenka nebude prodána. V tomto směru není brán ohled ani nato, že máte s sebou vlastní cestovní pojištění. Pokud cestovatel odmítá zaplatit za tento jinak bezcenný papír, neboť nemůže počítat, že v případě jakéhokoliv neštěstí by mu toto pojištění přineslo byť i sebemenší výhodu, musí se jednoduše vydat před nádraží, odkud autobusy vyjíždí a domluvit se přímo s řidičem. To nás potkalo i tentokrát. Žena za okýnkem byla komisní a neoblomná, bez pojištění nám lístek neprodá. Naštěstí autobusů odjížděla spousta a málokterý byl plný. Vyřvávající pomocník řidiče, který vybírá jízdné, nás hned vtlačil do jednoho z nich - výstupní stanice Hezuo.

Autobus pomalu popojížděl a nabíral stále nové a nové cestující ověšené bezpočtem pytlů. Zpod sedadel se začaly vyndávat malé plastové a dřevěné stoličky, které za chvíli zaplnily celou uličku. Před námi se vlnilo 6 řad bílých muslimských čepiček. Silnice pomalu stoupala, minuli jsme ulici se zeleninou i ulici plnou nábytku. Pak řidič krátce zastavil a cestující sedící v uličce opustili autobus. To pro nás bylo znamením, že se blížíme k autobusové kontrole. A opravdu, za chvíli jsme zastavili před domkem, u něhož stál malý stolek a za ním seděl muž se ženou. Pomocník řidiče vyběhl s papírem, na němž měl vypsaný počet cestujících odpovídající počtu sedadel, a předal ho kontrolorům. Muž nás přepočítal a poté ozdobil papír razítkem. Mohli jsme jet dál. Přespočetní cestující se zatím pěšky přemístili za zatáčku, kde opět mohli nastoupit a zaujmout své předešlé místo v uličce.

Cesta ubíhala pomalu. Silnice se zvolna vlnila mezi holými kopci žlutohnědé hlíny. Objížděli jsme pískové balvany, které popadaly ze stráně na silnici a občas ještě zastavili náhodnému "stopaři". Muž v kulatých brýlích sedící vedle nás měl tisícero otázek. Claudia, která seděla nejblíže k němu, se začínala bouřit. Sama tvrdila, že jí vadí, jak smrdí, ale já si myslím, že nejvíce se jí dotklo, když jí řekl, že značkové německé hodinky, které nosí na ruce, by v Číně koupila za 5 yuanů. Ale když si vezmu, že své prý koupil pouze za 3 yuany, tak to možná byla i lichotka.

To, co se na mapě zdá blízko, jen co by kamenem dohodil, je ve skutečnosti vzdáleno několik hodin jízdy. Cestou do Hezua je možno se zastavit na řadě zajímavých míst jako např. v okolí buddhistických jeskyní Binglingsi, které leží na břehu vodní nádrže v Liujiaxia, v Linxia, centru čínských muslimů této oblasti či odbočit do Xiahe, v jehož blízkosti se nachází velký buddhistický klášter Labrang. Ani jedné možnosti jsme tentokrát nevyužily, s výjimkou Linxia, kde jsme byly řidičem donuceni přestoupit do jiného autobusu. A opět to věčné čekání než se autobus naplní cestujícími. Dále jsme vyrazili až za soumraku. Krajina brzy zmizela ve tmě a vystupovala, jen když na ni dopadl krátký kužel světla z autobusových reflektorů. Zato jámy, které vytvářely na prašné silnici celé pásy, o sobě neustále dávaly vědět a zaplašily jakýkoliv závan spánku.