Unikátní mezinárodní projekt vzniká pod prsty a vedením Čecha Michala Frankla. Je věnovaný uprchlíkům v Československu, Polsku, Rakousku, Maďarsku a Jugoslávii a v jejich nástupnických státech, od začátku 20. století do 90. let.
První republika trvala dvacet let. Více než padesát let pak trvalo období, kdy byla nejen zpochybňována, ale také odsuzována. Komunistické pojetí historie ji popisovalo jako přinejmenším asociální období, kdy lidé trpěli. Otázkou tedy zůstává, zda za první republiky sociální systém opravdu neexistoval?
Historik Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR získal prestižní grant Evropské výzkumné rady v na naše poměry neskutečné výši víc než 50 milionů korun. „Chceme se na středovýchodní region podívat trochu jinýma očima,“ říká Michal Frankl.
První republika je i v této oblasti velmi zidealizovaná. „Lidé si myslí, že Československo tehdy uprchlíkům velmi pomáhalo. My bychom teď chtěli tohle obrátit a ptát se, co ve 20. století vlastně znamenalo přijímat uprchlíky.“
Co už Frankl z historických pramenů zjistil, je, že do Československa velké množství uprchlíků opravdu přišlo. V meziválečné době tady bylo plno Rusů a Ukrajinců. Ještě předtím, v době, kdy se systém národních států rozpadal pod expanzí nacistického Německa, tady byly statisíce lidí z pohraničí.
„Zajímavá je kategorizace uprchlíků po Mnichovské dohodě, kdy je náš stát začal třídit. Zajímá nás, jestli když byl člověk označen za Žida, nebo za sudetského Němce, jaký dopad to pak mělo na jeho existenciální osud.“
Na zlomek své původní velikosti se v říjnu 1938 zmenšila oblast severní Moravy a Slezska, která zůstala tehdejšímu Československu. Mnichovská dohoda přisoudila velkou část Německu a oblast Těšínska zase obsadili vojáci v polských uniformách. V prvních říjnových dnech ale v regionu vládla nejistota hlavně kvůli stanovení přesných hranic.
Jen pár týdnů po Mnichovu přitom Československo zřídilo Ústav pro péči o uprchlíky. Většina lidí z pohraničí byla vnímána jako čeští občané a ústav jim měl pomáhat s integrací do společnosti. Tehdy bez problémů pomáhali i Židům a Němcům.
„Pak se ale Československo stalo státem mnohem víc nacionalistickým a antisemitským a viditelný je posun k etnickému chápání občanství. Pak přišlo období revizí občanství a lidé jsou ho často zbavování. To vše dohromady pak mělo výrazný dopad i na denaturalizaci například sudetských Němců,“ myslí si historik.
Po 2. světové válce sem logicky proudili i uprchlíci z nacistického Německa a zajímavé je i období studené války.
Jaké to je být mladým elitním vojákem? Mužem, kterému je dvacet, jedenadvacet let a je připravován a vychováván k obraně své země? A jaké to je padnout na kolena a muset složit zbraň? Jak dlouho se hojí jizva způsobená mezinárodní zradou a slabostí těch, kteří měli být nejenom mocní, ale i moudří?
„Do zemí komunistického bloku se v době studené války taky utíkalo. Největší skupinou byli na konci 40. let uprchlíci z řecké občanské války, kteří tady žijí dodnes. Nejdřív tady bylo skupin dětí, za kterými pak přicházeli jejich rodiče, takže nakonec jich tady žilo kolem 12 tisíc.“ Další uprchlíci byli z Titovské Jugoslávie, ale přicházeli i italští, američtí nebo francouzští komunisté, kterých už nebylo tolik.
Migrační vlny ale probíhaly i v 50. letech, kdy se neutíkalo jen na jednu stranu železné opony, ale i na tu druhou. „V roce 1956 to byli uprchlíci z Maďarska a neutrálního Rakouska. Nabízí se pak srovnání poskytování azylu na Východě a Západě… a je tam jistá ideologická podobnost,“ dodává historik Michal Frankl.
Euroskeptici a cynici si řeknou, že v Evropské unii má být společné už úplně všechno: dokonce i cizinci. Jenže právě tohle je základní myšlenka jednotného trhu, v n...
V 90. letech k nám přišlo do Česka na 5000 běženců z Balkánu.Tato skupina se nyní dostává do důchodového věku, ale česká společnost stárnutí migrantů nijak nevnímá....
Dohoda, kterou mají vlády oficiálně stvrdit na prosincovém summitu v Maroku, řeší mezinárodní migraci. Respektive to, jak ji řešit a předcházet jí. Moderuje Filip Nerad.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
