Vztahy mezi NATO a Ruskem se jen tak nespraví
Jens Stoltenberg, který 1. října nahradil Anderse Fogha Rasmussena ve funkci generálního tajemníka NATO, není v pokusech o dohodu s Ruskem žádný nováček. Jako norský premiér byl za prezidenta Medveděva spoluautorem dohody o společných hranicích.
Po 40letém vyjednávání se roku 2010 oba státy dohodly na demarkační linii v Arktidě, což bylo podle dopisovatelky ruského deníku Moscow Times velice důležité zejména pro Norsko.
Jako nový šéf Severoatlantické aliance, který zná velmi dobře NATO i Rusko, nemá Stoltenberg žádné iluze o stinných stránkách obou velmocí.
Řešení ukrajinské krize je daleko, a tak není důvod doufat, že se bude snažit o rychlou nápravu vzájemných vztahů. Je dokonce těžké si představit okolnosti, kdy a jak by s tím měl Stoltenberg začít.
Od březnového ruského záboru Krymu, po němž následovala kremelská vojenská a zpravodajská podpora proruských povstalců na východní Ukrajině, se Norsko a jeho spojenci Dánsko, Polsko a pobaltské státy staví k ruskému počínání na Ukrajině velmi otevřeně. Totéž platí o jiných skandinávských zemích včetně Finska a Švédska, které nejsou členy NATO.
Všechny tyto státy si jsou vědomy hrozby, kterou pro ně Rusko představuje. Ukrajinská krize změnila postoje k zahraniční politice, bezpečnosti a obraně této části Evropy.
Švédsko a Finsko se začaly zajímat o spolupráci se Severoatlantickou aliancí, a ve Stockholmu a Helsinkách se dokonce odehrává živá debata o tom, zda by se tyto země měly k NATO připojit.
Ukrajinská krize také podnítila těsnější obrannou a bezpečnostní spolupráci Norska, Švédska, Finska, Dánska, Polska a pobaltských států. Výsledkem politiky ruského prezidenta Putina vůči Ukrajině je větší míra porozumění mezi severskými státy.
Všechny jejich iluze o Rusku jsou ty tam. Anexe Krymu a hybridní válka na východní Ukrajině porušily pravidla, na nichž stál mezinárodní konsensus po studené válce.
Ukrajinská krize ukončila celou jednu éru po studené válce a pro Severoatlantickou alianci to znamená začátek nové kapitoly jejích vztahů s Ruskem. Podle americké dopisovatelky deníku Moscow Times to není špatné, protože příliš dlouho přetrvávala naděje, že NATO může po přijetí zemí bývalého východního bloku do svých řad s Ruskem dobře vycházet.
Když se k ní roku 1999 připojilo Polsko, Česká republika a Maďarsko, Aliance chtěla tuto hořkou pilulku osladit založením Rady NATO a Ruska.
Rusko pokládalo Radu za pouhý debatní spolek, ale pro Západ to byl upřímný, byť rozpačitý pokus o spolupráci a dialog. Stoltenbergův předchůdce Anders Fogh Rasmussen se snažil zapojit ruskou armádu například do společných záchranářských cvičení a vojenských konzultací.
Cílem bylo vybudování jakés takés důvěry v naději, že to oslabí ruskou podezíravost vůči NATO. Ruský zábor Krymu tuto spolupráci ukončil.
Bývalý šéf NATO Rasmussen bez obalu odsoudil kremelskou podporu proruských povstalců na východní Ukrajině. Uveřejnil také satelitní snímky ukazující přesuny ruských jednotek podél ukrajinských hranic. Žádná země NATO teď nemůže mít pochyb, že Rusko podporuje povstalce na Ukrajině.
Severoatlantická aliance však nakreslila vlastní červenou čáru, když na nedávném summitu ve Walesu nepředestřela Gruzii a Moldavsku plán, který by je uvedl na cestu do NATO. Místo toho jim nabídla těsnější spolupráci.
Aliance nehodlá jít do války proti Rusku, kam by ji zavedl pátý článek její charty, zavazující její členy, aby bránili spojence v případě vnějšího, v tomto případě ruského útoku.
NATO se také neshodlo na stálém umístění svých jednotek ve východních členských zemích – proti tomu se postavilo Německo. Místo toho podpoří obranu pobaltských států a Rumunska.
Stoltenbergova první cesta ve funkci šéfa NATO vedla do Polska. Tam ho nevyhnutelně čekaly otázky, jak si představuje budoucí vztahy Aliance k Rusku a Ukrajině.
Stoltenberg mluvil otevřeně, když řekl, že krizi na Ukrajině způsobila ruská vojenská intervence, která je velkým problémem euroatlantické bezpečnosti, a že NATO bude dál plně podporovat nezávislou, svrchovanou a stabilní Ukrajinu.
Stoltenberg také zdůraznil, že každá evropská země může sama a svobodně rozhodnout o svém kurzu, ale je těžké si představit, že NATO do svých řad přijme v dohledné době Gruzii, nemluvě o dlouhodobých strategických a bezpečnostních cílech Ukrajiny.
Pokud jde o vztah Aliance k Rusku, Stoltenberg vyložil její podmínky pro obnovu jakékoli spolupráce za předpokladu, že o ni Rusko stojí.
„Potřebujeme mít jistotu, že se Rusko začalo chovat jinak. Tato změna by měla být v souladu s mezinárodním právem a s ruskými závazky a odpovědností,“ řekl Stoltenberg novinářům 1. října, když se ujal své nové funkce.
Nový šéf Severoatlantické aliance zdůraznil, že nevidí žádný rozpor mezi silnou Aliancí a její stálou snahou vybudovat konstruktivní vztah s Ruskem. Podle něj je to právě naopak – jenom silné NATO může budovat takový vztah, který prospěje euroatlantické bezpečnosti.
Dopisovatelka ruského deníku Moscow Times však dodává, že od silných slov může vést k jejich naplnění dlouhá cesta.
Současné NATO podle ní není silné. Většina z jeho 28 členů není ochotna utrácet více peněz na obranu zejména v době, kdy evropské ekonomiky zůstávají slabé.
Ale ani zpomalená ekonomika nepřesvědčila země Severoatlantické aliance, aby spojily své zdroje s cílem přispět k větší efektivitě a redukci nákladů. Taková změna by mohla posílit vzájemnou spolupráci a vytvořit soudržnější NATO.
Všechny tyto slabé stránky ovlivnily přístup Aliance k Rusku, které zkouší její ochotu chránit alespoň vlastní členy. Příkladem je nedávný únos estonského zpravodajského agenta do Ruska a zadržení litevské rybářské lodi ruskou pohraniční stráží.
Stalo se to krátce po návštěvě amerického prezidenta Baracka Obamy v Estonsku, kde ujistil pobaltské země, že je Severoatlantická aliance podporuje stejně jako jakékoli jiné členské státy.
Rusko vzápětí vyzkoušelo, zda jsou tato slova míněna vážně. Tyto případy podle dopisovatelky deníku Moscow Times ukazují, jak obtížný úkol má před sebou nový šéf Aliance Jens Stoltenberg, když bude chtít změnit povahu jejích vztahů s Ruskem. Bude samozřejmě záležet na tom, zda chce i Moskva začít psát jejich novou kapitolu.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
