Vztahy mezi lidmi by byly výborné, kdyby nebyla politika tak nenávistná, říká přeživší šoa Erbenová

„Bylo to v době Křišťálové noci, v Berlíně pálili Kafku a Goetha a ten křik byl slyšet v rádiu, u kterého seděl táta a říkal, že to není možné. Německý národ, historicky vzdělaný, nepálí knihy,“ vrací se do doby, kdy jí skončilo dětství. 

Čtěte také

V Izraeli jsem neměla strach. Ten pocit mi 7. října vzali. Vzpomínky Evy Erbenové, rozené Löwidtové

Její rodiče věřili v rychlou nápravu a obnovení pořádku v Německu, místo toho začala válka a rodina Evy Erbenové přišla kvůli židovskému původu o všechno.

„Když jsme dostali předvolání do Terezína, tak nám všechno sebrali. S padesátikilovým kufrem jsme odešli z té krásné vily. Otočila jsem se a viděla tam svoje hračky a postýlku a obrázky a knížky – všechno,“ popisuje. „Jste pryč a nevíte kam ani na jak dlouho. Ale táta řekl, že to nevadí, ta obluda Hitler nebude věčně a my to přežijeme.“

Válku přežila, dvakrát jí život zachránila náhoda. Poprvé to bylo při setkání se starou známou při příjezdu do koncentračního tábora. Ta jí poradila, aby udala věk nad 18 let – tím se vyhnula Mengeleho pokusům. Podruhé to bylo během pochodu smrti.

„Nebyla to žádná moudrost, že jsem se zachránila. Maminka umřela a já jsem byla víc mrtvá než živá,“ konstatuje. „Byla mi ten večer hrozná zima, tak jsem nahlédla do stodoly. Lidi se tam začali rvát o místa a já jsem v rohu viděla krávu – nevím, jestli tam byla kráva, nebo ne, ale kouřilo to tam a bylo tam teplo. Tak jsem si do toho žuchla a usnula jsem. A když jsem se probudila, byla jsem sama, nikdo tam nebyl.“

Čtěte také

Otázka viny. Karl Jaspers nabídl po válce lidstvu i Německu způsob, jak se postavit k selhání

Na cestě do bezpečí jí pomohli místní chlapci. Němečtí vojáci, které potkala, usoudili, že vysílená dívka stejně umře a střílet ji nemusí. Nakonec se jí ujali obyvatelé nedalekého Postřekova, kteří ji postavili po všech útrapách znovu na nohy.

„Nemohla jsem vůbec mluvit, ani jsem se nehlásila k životu, vůbec jsem nevěděla, co se mnou děje. Jenom jsem slyšela: Tak co uděláme? Ona umírá,“ vypráví Erbenová. „Pak přišla nějaká babka a přinesla hrneček s něčím, co mně strkali do pusy a bylo to moc špatné – přinesla mateřské mléko nějaké místní rodičky a tak mě krmili několik dní. A potom mi udělali místo ve světnici a už jsem byla Eva Jahnová. Neřekla jsem jim, že jsem židovka, ale oni věděli, protože kdo jiný byl v koncentráku?“

Výborné vztahy bez politiky

Po válce z Československa odešla a s manželem se usídlila v izraelském Aškelonu.

„Přišli jsme do Izraele s jedním kufrem a s (těhotenským) bříškem. Narodila se nám holčička, ale neměli jsme nic – žádnou rodinu, peníze, ani byt,“ rekapituluje a dodává, že začátky byly v novém státu náročné, protože Izraelcům chyběla přímá zkušenost s válkou a k obětem holocaustu se často stavěli skepticky.

Čtěte také

Od podpory k otevřenému antisemitismu. Vztah Československa k Izraeli diktovala Moskva

Naopak nedůvěra vůči Židům je celosvětově a historicky vždy přítomná. Vedle ní ale narůstá i vzájemná nenávist s dalšími skupinami obyvatel, všímá si Erbenová.

„Dneska není antisemitismus, ale antiizraelismus. Nikdo nevidí ten malinký stát, jak jsme z trosek, co nám zůstaly, postavili domy, nemocnice, školy, porodily tam děti,“ upozorňuje a dodává, že problémy často eskalují konzervativní věřící:

„Mezilidské vztahy by mohly být výborné, kdyby nebyla politika tak ultraortodoxní a nenávistná. Ne každý Arab je špatný, jsou tam také úplně normální lidi, kteří jsou inteligentní a chtějí žít. Nenávist ultraortodoxních nereprezentuje Izrael.“

Má Eva Erbenová stále a navzdory všemu víru v lidstvo? Co by dělala, kdyby potkala Hitlera? A jakou zprávu chce jako přeživší holokaustu nechat světu? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Světlana Witowská.