Vztahy Íránu a Iráku ovlivňují Blízký Východ

5. březen 2008

Cestu Henryho Kissingera do Číny nebo návštěvu egyptského prezidenta Sadata v Jeruzalémě dnes bez váhání považujeme za přelomové události, které mají své místo v učebnicích dějepisu. Stejně jednou možná bude Blízký východ - nebo i celý svět - vnímat návštěvu íránského prezidena Ahmadínežáda v Iráku.

Cesta je součástí komplikovaného trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří velde Iráku a Íránu ještě Spojené státy. Jak známo, americký prezident Bush obviňje Írán a zejména prezidenta Ahmadínežáda z toho, že záměrně podněcuje, financuje, nebo dokonce organizuje povstalecké aktivity na iráckém území, které Američanům značně komplikují život. Předmětem sporu je i americká snaha zastavit íránský jaderný program, která stlačila vzájemné vztahy zpátky až k bodu mrazu.

Jak upozorňuje komentátor New York Times, už jen choreografie Ahmadínežádovy cesty vypadala jako vědomá konfrontace s Američany. Zatímco Bushova návtěva Iráku se odehrávala takřka výhradně ve vysoce hlídaném americkém sektoru v Bagdádu a Bush se pohyboval vysoko nad hlavami Iráčanů ve vrtulnících, Ahmadínežád jel z letiště do centra v hrdé koloně a nehal se vítat. Mimochodem také projel tou částí hlavního města, která bývala v rukou sunitských sil. Návštěva je tedy nejen políčkem do tváe Američanům, ale také iráckým sunitům. Vztahy mezi sunity a šíity se v Iráku v žádném případě nedají považovat za uklidněné.

Jak známo, Irák je mezi arabskými zeměmi výjimečný v tom, že něm mají převahu šíitští muslimové. Saddámův režim se opíral o menšinové sunnity žijící převážně v centrální části země, a byl založen na represi jak kurdských sunitů na severu, tak arabských šíitů na jihu. Právě ti dlohodobě vzhlíželi k sousednímu Íránu jako k zemi, s níž je pojilo vyznání, a Husejnův režim oprávněně považoval Írán za svého hlavního soupeře. Z paměti mnoha Iráčanů samozřejmě nevymizela osmiletá válka mezi oběma zeměmí, v níž v 80. letech přišly o život statisíce lidí.

Je to trochu pardoxní, ale zničením Saddámova režimu Američané velmi uvolnili Teheránu ruce, a naopak mu umožnili začít zasahovat do vnitroiráckých záležitostí. To možná vítá část iráckých šíitů, ale zcela určitě ne sunnité, kteří se už tak současnou situací cítí poníženi. List International Herald Tribune citoval jednoho ze sunitských studentů Samarské univerzity, který Ahmadínežádovu návštěvu označil za urážku irácké cti a důkaz, že jeho země je okupována dvakrát, tedy Američany a Íránci. Na několika místech se konaly demonstrace, v nichž Iráčané dávali najevo svůj odpor vůči Ahmadínežádovi osobně a vůči íránské politice vůbec. To je samozřejmě také signál současné vládě, kterou mají v rukou především šíité a Kurdové.

Dnes však arabští sunnité hrají v Iráku druhé housle. Ahmadínežád přijel na pozvání svého protějšku, kterým je irácký prezident Džalal Talabání, který je Kurd. Viceprezidentem je Adel Abdul Mahdí, který je zas šíita. Totéž platí i o premiérovi Al Málikím. Ministr zahraničí Hošiár Zebarí je pro změnu Kurd. Tito politici se s Ahmadínežádem velmi srdečně přivítali a také během tiskových konferencí hovořili jako spojenci proti americkému tlaku. Ahmadínežád dokonce otevřeně mluvil o Iráku jako o - jak se vyjádřil - "utiskované zemi" a je důležité si uvědomit, že jeho návštěva se v podstatě odehrála nejen před očima otrávených sunitů, ale také pod nosem sto-šedesáti-tisícové americké armády.

Iráčtí politici si ovšem jistě uvědomují, že musejí být obezřetní, a to nikoliv s ohledem na Američany, ale spíše na vlastní občany. Jejich země je vnitřně hluboce rozdělená na tři komunity, tedy šíity, arabské sunnity a Kurdy, a jistě vědí, že okázalé přátelství s Íránem toto rozdělení může ještě dále prohloubit.

Tuto uvážlivost nelze momentálně čekat od Teheránu. Írán má pocit, že ve svém tažení do první ligy mezinárodních vztahů vítězí nad celým světem. A to přesto, že v době, kdy byl Ahmadínežád v Iráku, odsouhlasila Rada bezpečnosti nové sankce vůči Íránu za to, že Teherán nepřerušil vývoj jaderných technologií. Zároveň ovšem další součást OSN, tedy Mezinárodní agentura pro atomovou energii, neschválila jiný balík opatření a íránským vyjednavačům se podařilo vyjednat s ruskem gigantickou dodávku letecké techniky. Právě nedostatek leteckých dílů byl jedním problémů, které Írán kvůli americkému embargu tížily.

Ovšem i s ohledem na dlouhodobý výhled má Ahmadínežádova dobrá nálada své oprávnění. Je možné, že příští americký prezident bude chtít do dějin vstoupit jako ten muž - či ta žena - která stáhne americké vojáky z Iráku, neboli, politickým žargonem, přiveze americké chlapce zpět domů. Iráckým politikům tedy nic jiného nezbývá, než se přátelit s Íránem, tedy zemí, která se nikam nechystá, protože sousedem Iráku zůstane v každém případě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.