Vzpomínky politiků, král v pralese a nešťastný Nikolaj Gogol

19. květen 2013

V mezinárodním veřejném mínění se udržuje představa, že Američané neváhají zasáhnout, když se jim ve světě něco nelíbí, zatímco Evropanům je vždycky bližší touha po míru. V poslední době se zdá, že se tato karta obrací. S norským králem Haraldem se vypravíme do amazonského pralesa, který ohrožuje bezuzdné podnikání. V americkém tisku jsme našli vyprávění o skvělém ruském spisovateli, který se v závěru krátkého života ztratil ve spasitelských fantaziích.


Americké holubice a evropští jestřábi

Není to tak dávno, kdy vylekaní vůdci evropské politiky přijížděli do Washingtonu, aby varovali své bojechtivé americké protějšky před nebezpečím války. Ty časy už minuly. Tento týden hostil prezident Barack Obama v Bílém domě britského premiéra Davida Camerona, který se spolu s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem snaží už celé měsíce prosadit vyzbrojení syrských povstalců.

Francie letos přiměla Obamovu vládu, aby navzdory svému váhání podpořila její vojenský zásah proti islamistickým povstalcům v západoafrickém Mali. V roce 2011 se Obamův tým nejprve odmítl připojit ke snaze Paříže a Londýna prosadit bezletovou zónu nad Libyí, ale pak jim pomohl ve válce, která připravila o moc diktátora Muammara Kaddáfího. Je tedy pravda, že se ti poživační Francouzi změnili? Komentátor amerického deníku Daily Beast na tuto řečnickou otázku odpovídá, že ve skutečnosti se změnili Američané.

Navzdory předsudkům, které občas šíří američtí hurávlastenci, se Velká Británie a Francie v posledních deseti letech neoddávaly svému pověstnému pacifismu. Britové poslali v roce 2000 do africké Sierry Leone vojáky, kteří zabránili povstalcům dobýt hlavní město Freetown. O rok později vyslala Francie vojenské jednotky tišit nepokoje na Pobřeží slonoviny. V Afghánistánu padlo dohromady pět set britských a francouzských vojáků.

První důvod jestřábího postoje Velké Británie a Francie je historický. Sierra Leone bývala britská kolonie. Pobřeží slonoviny a Mali patřily do francouzského impéria a Sýrie byla po první světové válce svěřena Paříži. Libye sice byla italská kolonie, ale Francie dlouho pokládala celou severní Afriku za svůj zadní dvorek. Londýn i Paříž byly přesvědčeny, že mají povinnost prosazovat lidská práva a veřejnou bezpečnost ve státech a oblastech, které kdysi ovládaly. Jejich kritici jim proto vyčítali neokoloniální choutky.

Druhý důvod francouzského a britského postoje bychom našli v nedávných dějinách, které poznamenaly balkánské genocidy v 90. letech minulého století. David Cameron byl na počátku politické kariéry svědkem, jak jeho váhavý konzervativní předchůdce John Major jen přihlížel, když srbské bojůvky podporované bělehradskou vládou znásilňovaly, vraždily a vyháněly z domova desítky ne-li stovky tisíc Chorvatů, Bosňanů a Kosovanů.

Richard Gowan, který je v Centru pro mezinárodní spolupráci Newyorské univerzity odborníkem na evropskou politiku, tvrdí, že současná britská vláda je velmi silně ovlivněna vzpomínkami na Bosnu. Personální šéf Cameronovy vlády Edward Llewellyn pracoval po tamních občanských válkách v bývalé Jugoslávii.

Sám David Cameron se velmi často zmiňuje o Bosně. Když roku 2011 obhajoval vojenskou akci v Libyi, poznamenal, že jeho vládě mnozí připomínají, že by si měla vzít poučení z Iráku. Britský premiér dodal, že zdrojem poučení musí být i Bosna. Letos v říjnu Cameron řekl v parlamentu, že některé argumenty proti vyzbrojení syrských povstalců mu velmi připomínají někdejší diskuse o Bosně.

Barack Obama s Davidem Cameronem

Podle francouzského filosofa Bernarda-Henri Lévyho, který vyzýval k mezinárodní intervenci proti diktátorským režimům na Balkáně, v Libyi a v Sýrii, byl balkánskými válkami silně ovlivněn i předešlý francouzský prezident. „Nicolas Sarkozy byl hluboce přesvědčen, že se mělo v Bosně zasáhnout,“ řekl Lévy vlivnému americkému novináři a spisovateli Fareedu Zakariovi, „a měl kvůli tomu celé roky výčitky svědomí.“

Sarkozy na to narážel stejně často jako britský premiér, když diskutoval s vůdčími evropskými politiky o intervenci v Libyi. „Myslete na Bosnu,“ říkal, „novináři se v té době ptali, kam se poděla Evropa.“ Když loni v květnu Sarkozyho ve volbách porazil jeho nástupce Francois Hollande, zaujal stejně intervencionistické stanovisko k situaci v Sýrii.

Jestřábí postoj Velké Británie a Francie tedy není nic nového, ale co se změnilo ve Spojených státech? Kvůli Iráku a Afghánistánu v nich určitě zavládla hluboká únava z vojenských zásahů v cizině. Zahraniční politika vymizela z veřejných debat. Armáda se snaží osekat náklady a Američany současně začíná více zajímat Asie.

Některé členy jejich současné vlády včetně prezidentovy poradkyně Samanthy Powerové silně ovlivnily balkánské války, ale samotného Baracka Obamy jako by se to netýkalo. Na rozdíl od svých francouzských a britských protějšků v 90. letech ještě nebyl ve vrcholné politice. Jeho politické vyznání Odvaha k naději aneb myšlenky o návratu amerického snu obsahuje jedinou letmou zmínku o Bosně.

Tato změna v transatlantické politice by se neměla zveličovat. Německo, které je nejmocnější zemí Evropy, nesdílí francouzskou ani britskou chuť na humanitární intervence. A političtí vůdci z Paříže a Londýna dobře vědí, že pokud nepřimějí Spojené státy, aby podpořily vojenskou akci, sami toho moc dokázat nemohou.

A tak bychom při pohledu na Cameronovy fotografie z Bílého domu neměli zapomínat, že Američané nejsou vždycky jestřábi a Evropané nejsou vždycky holubice bez ohledu na to, co říkají ve svých rozhovorech pro televizi.

Norský král Harald podnikl na přelomu dubna a května tajný výlet do brazilské Amazonie a strávil několik dní s místními lidmi. Výpravu uspořádala norská nadace, která se snaží po celém světě chránit dešťové pralesy. Panovník, kterému je 76 let, navštívil na pozvání vůdce domorodého národa Janomami Dawiho Kopenawy vesnici Demini v povodí Amazonky nedaleko od brazilských hranic s Venezuelou. Král o tom snil od doby, kdy před několika spolupracoval se Světovým fondem na ochranu přírody.

Prales na březích Amazonky

V magazínu Názory a zprávy z Norska jsme se dočetli, že Harald žil, jedl a spal s domorodci, kteří si opatřují potravu a potřebné věci v dešťovém pralese obklopujícím jejich vesnici. Nechal si přitom pomalovat tvář a byl ozdoben pery na znamení úcty svých hostitelů. Na cestu si vzal jen malý doprovod, v němž nebyli žádní novináři. Byl také v lese spolu s lovci a poslouchal, jak napodobují hlasy divočiny, aby přivábili svou kořist.

V komunikaci mu pomáhal tlumočník, a tak se dověděl o dramatické historii tohoto národa provázené dlouhými boji o území. Svým hostitelům prý také ukázal své rodinné fotografie. Brazilská vláda slíbila, že příští rok věnuje v přepočtu dvacet a půl miliardy korun, aby pomohla zachovat dešťový prales.

Zdá se, že návštěva norského panovníka v Amazonii povzbudila obyvatele pralesů na druhé straně zeměkoule, aby se také pokusili získat královskou podporu. Doufají přitom, že Harald si o tom promluví se svým poddaným, norským podnikatelem, který plánuje přehradní hráz v malajsijské části ostrova Borneo, která by zničila nejen prales, ale i jejich vesnice.

Norský list Dagbladet uvedl, že lidé z národa Penan v bornejské oblasti Sarawak poslali dopis do královského paláce v Oslu, kde zvou krále Haralda, aby navštívil jejich vesnice a pomohl jim ochránit místní dešťový prales, který ohrožuje norský stavitel přehrad Torstein Dale Sjøtveit. Král se mohl dočíst, že pisatelé se na něj obracejí v zoufalství, protože jeden z jeho poddaných jim dělá velké problémy.

Sjøtveit je výkonný ředitel firmy Sarawak Energy Berhad Group, která staví několik přehrad, které už vypudily dvanáct tisíc lidí. Sám Sjøtveit řekl listu Dagbladet, že osm až deset tisíc dalších lidí musí odejít, aby uvolnili prostor pro hydroelektrické projekty. Mezi nimi jsou i domorodci z národa Penan, pro které to znamená konec života, jaký dosud znali. Tito lidé vždycky žili v dešťovém pralese na Borneu - kdysi jako lovci a později jako vesničané. Jejich způsob života velmi připomíná brazilský národ Janomami, který tak obdivoval norský král Harald.

V dopise podepsaném několika vůdci národa Penan jsou také otisky prstů a identifikační čísla dalších šesti set čtyř osob. Jeho pisatelé připomínají, že král Harald je náruživý mořeplavec, a proto ho zvou, aby připlul na Borneo, zúčastnil se regaty na řece Baram a viděl krásu lesů a tradiční kultury.

Logo

Když se objevila zpráva o dopisu z Bornea, král Harald byl náhodou zrovna na palubě královské jachty Norge v Oslu, kde se konaly výroční slavnosti. Mluvčí královského paláce řekla listu Dagbladet, že dopis neviděla, ale že veškerá pošta, kterou dostanou, se dočká odpovědi.

Projekt přehrady, který vede Torstein Sjøtveit, už vyvolal protesty organizací hájících životní prostředí. Mezi skupinami, které se pokoušejí zastavit stavění přehrad a podpořit dešťové pralesy a jejich obyvatele, jsou organizace Survival International, Save The Rivers Network a švýcarská nadace Bruna Mansera. Tento aktivista, který byl prohlášen za mrtvého v roce 2005, a zanechal po sobě bohatě ilustrované zápisníky, žil mezi lety 1984 a 1990 mezi národem Penan v pralese na Borneu. Jeho nadace se domáhá vyšetření, jak byly uzavřeny smlouvy na výstavbu přehrad.

Norský podnikatel Sjøtveit řekl listu Dagbladet, že firma, kterou vede, chce obstát v otevřené konkurenci a má ty nejlepší výsledky. Obyvatelé končin, kde se mají stavět přehrady, se prý k tomuto vývoji staví pozitivně. Jeden místní činovník to potvrdil, ale zdůraznil, že přehrada na řece Baramu není to, co chtějí. Jedna místní žena byla v rozhovoru s představitelem nadace Bruna Mansera otevřenější: „Říkají nám, že přehrada přinese pokrok, ale jaký to může být pokrok, když nás utopí.“

Norský list Dagbladet dodává, že v době, kdy král Harald jako někdejší spolupracovník Světového fondu na ochranu přírody vyjádřil osobní podporu dešťovým pralesům, norská vláda financuje snahu o jejich uchování už celá léta. Týká se to řady zemí včetně Brazílie a Indonésie a je to součást vládního úsilí o zastavení změn podnebí.

Nikolaj Gogol – nádhera a pád ruské duše

Jednou z trvalých záhad dějin literatury je literární Rusko 19. století. Obrovská a barbarská země zrodila spisovatele, kteří se právem počítají k nejvýznamnějším autorům všech dob. Lev Tolstoj a Fjodor Dostojevskij patří k nejlepším romanopiscům na světě a dopisovatel amerického deníku Wall Street Journal do jejich společnosti řadí i Ivana Turgeněva. A pak je tu mistr povídky Anton Čechov a Ivan Gončarov, jehož Oblomov a Obyčejný příběh patří k základním kamenům kulturního rozhledu.

Nejryzejším ruským umělcem je Nikolaj Gogol žijící mezi lety 1809 a 1852, autor divadelní hry Revizor, několika nezapomenutelných povídek a jediného románu Mrtvé duše, který nedokončil. Gogol byl geniální komik, stále hravý, ale nikdy mělký. Měl báječný postřeh pro bizarnost, ztřeštěnost, ale hlavně pro neobvyklý úkaz uprostřed všednosti. V povídce Nos píše o holiči, který jednoho rána najde pří snídani nos vražený do krajíce chleba. Ukáže se, že nos patří jeho zákazníkovi majoru Kovaljovovi. Jak se ten nos dostal do chleba a jak se jednoho ráno znovu objevil ve tváři svého vlastníka, se nikdy nevysvětlí.

Hrdinou románu Mrtvé duše je Pavel Ivanovič Čičikov, který cestuje po venkově a skupuje od malých statkářů mrtvé nevolníky, kteří zůstávají v jejich záznamech a musí se z nich platit daně až do příštího sčítání lidu. Čičikov nabízí statkářům úlevu z daňového břemene. Kdyby vykázal určitý počet koupených nevolníků, mohl by žádat o přidělení půdy v málo zalidněných oblastech. Za mrtvé duše by dostal peníze, za něž by si pořídil statek, kde by už byli živí nevolníci.

Nápad s mrtvými dušemi vnukl Gogolovi jeho přítel, básník Alexandr Puškin. Mrtvé duše nejsou podle Gogola román, ale báseň o Rusku, a stojatých vodách jeho provincií, méněcenných postavách úředníků, činovníčků a malých statkářů a jejich špinavostech. „Rusko, Rusko,“ volá Gogol uprostřed knihy, „všechno je v tobě rozepjaté, sklíčené a stejné; tvoje přízemní města jen tak tak vyčnívají z plání jako tečky, jako počitadla; není tu nic, co by vábilo nebo okouzlilo oko toho, kdo se na tebe dívá. Ale co je to ta neproniknutelná záhadná síla, která mě k tobě táhne?“

Logo

Poezie Mrtvých duší pramení z autorova bujarého zaujetí detaily – dalo by se říci bezvýznamnými detaily provinciálního života Ruska. Právě v tom vidí zdroj Gogolova mistrovství jiný znamenitý spisovatel Vladimír Nabokov, který emigroval z Ruska roku 1919. Ve své krátké, ale skvělé studii píše o Gogolově čtyřrozměrné próze, spletitém stylu s mnoha zákruty, který zachycuje postavy v jejich vnitřním bytí. Jeho výjevy osvětlují jejich prostředí, jeho postavy se vpalují do života a jeho tragikomický pohled se dotýká čtenářova srdce.

Slovo tragikomický znamená, že Gogol nebyl jen humorista, jak se o něm někdy říká. „Můj osud je putovat ruku v ruce s mými podivnými hrdiny a pozorovat nesmírnost života,“ píše v Mrtvých duších, „pozorovat skrze smích a skrze neviditelné slzy všechno, co vidím.“ O jeho postavách si můžete myslet cokoli – jsou tu lakomci, marnotratníci i sentimentální Rusové – ale musíte uznat, že je jejich tvůrce oživil mihotavým třpytem poutavé osobitosti.

Ústřední postava Čičikov je nižší úředník s podezřelou minulostí, který vyniká schopností častovat okolí propracovanými, ale prázdnými komplimenty. Poslední rada, kterou dostal od svého otce, byla, že má dělat radost svým nadřízeným, nenechat se svést přátelstvím a nezapomínat, že na světě není nic důležitějšího než peníze. Tato rada se mu hluboce vryla do duše.

Čičikov se ukáže být neschopným kořistníkem a díky tomu je nejen odporný, ale i zajímavý. „Moudrý je člověk,“ píše Gogol, „který nepohrdá žádnou povahou a místo toho ji zkoumá pozorným pohledem, aby porozuměl hlavním zdrojem jeho bytí.“ Tato věta by se měla stát prvním přikázáním každého romanopisce.

Čičikov je fantasta, který si představuje, že jednoho dne povede přepychový a výnosný statek, bude mít hezkou ženu a hodné děti, takže z něj bude vzor dokonalého ruského občana. Gogol píše, že jeho hrdinou není ctnostný člověk, a přesto stvořil Čičikova, který je sice v mnoha ohledech odporný a malicherný, a přesto je nám nějak podivně sympatický.

Když je darebák Čičikov při svém podvodu nachytán, neubráníme se soucitu. Kdo by nepolitoval ubožáka, který na kolenou prosí o odpuštění ve svém kouřovém fraku od Narvarina, v sametové vestičce a nových kalhotách, s pečlivě upravenými vlasy, ze kterých se line svěží vůně kolínské vody?

Gogol přemýšlel o dalších dvou svazcích, které by doplnily jeho Mrtvé duše. Hotový první díl měl být věnován zločinu, druhý trestu a třetí vykoupení. Dokončené dílo se mělo stát jakýmsi katechismem, který by zachránil ruskou duši. Gogol psal svému příteli, že ve druhém a třetím díle se plně projeví národní povaha Rusů a celá rozmanitost jejích vnitřních sil. K tomu ale, možná bohužel, možná bohudík, nikdy nedošlo.

V závěru svého krátkého života objevil Gogol náboženství a vzápětí se vytratilo jeho umění. Nabokov o něm píše, že jakmile se začal pokládat za křesťanského reformátora, ztratil čarovnou schopnost vytvořit něco z ničeho. Jeho smysl pro jemné detaily zmizel a jeho invence ho opustila. Před smrtí spálil, co napsal pro druhý díl Mrtvých duší. Posledních deset let trpěl ztrátou tvůrčích sil a zemřel mučivou smrtí na nedokrvení mozku ve věku 43 let.

autor: Jan Černý
Spustit audio