Vyspělé evropské země hledají způsob, jak udržet vysokou životní úroveň

Recept je to ale platný pro celou evropskou patnáctku, i desítku kandidátských zemí. Evropa, jejíž hospodářský růst v příštím roce OECD odhaduje na skromná 2 procenta HDP, se musí soustředit na dlouhodobá řešení a nikoliv dílčí změny. Už zmíněné strukturální reformy mají spočívat v opatřeních, podstatně zvyšujících flexibilitu pracovního trhu, dále v zásadní reformě penzijního systému, podpoře výzkumu a vývoje a v důsledném tažení proti existenci monopolů v jakémkoliv odvětví.

To vše jsou hezké a dobře známé rady, které se ale daří prosazovat jen velmi pomalu. Nicméně především v poslední době jsme svědky zvýšeného úsilí reformovat penzijní systémy. V živé paměti je ještě zvlášť silná vlna odporu, kterou vyvolaly zcela konkrétní návrhy pravicové vlády ve Francii. Intenzivní diskuse o reformě důchodového systému se vedou také v Německu, Rakousku či Itálii. To vše proto, že už není možné ignorovat důsledky demografického vývoje uplynulých desetiletí.

Podle oficiálních odhadů příslušných orgánů OSN by se například počet obyvatel Spolkové republiky Německo měl do konce století snížit na polovinu, pokud by porodnost zůstala na stávající úrovni a země by nepřijímala žádné přistěhovalce. Jak v jednom ze svých nedávných komentářů uvedl americký list International Herald Tribune, pokud by stejná čísla byla aplikována na celou Evropu, pak by musela do roku 2050 přijmout 170 milionů přistěhovalců. Jen tak by prý zůstal zachován stejný počet lidí ve věkovém rozmezí 16 až 64 let.

O prognózách, zejména takových, které jsou pouhou mechanickou projekcí dosavadních trendů do budoucnosti, ale platí často totéž, co se někdy s nadsázkou tvrdí o statistice. Jde o přesnou vědu o nepřesných číslech. Trend je nicméně zřejmý a je varující. Počet obyvatel Evropy klesá, přičemž věkový průměr populace roste. S ním rostou i nároky na sociální výdaje, přičemž zároveň klesají příslušné odvody z příjmů lidí v produktivním věku. Prostor k dalšímu zatížení je vyčerpán, neboť už tak značné náklady na pracovní sílu podvazují hospodářský růst.

Strukturální reformy v ryze technickém slova smyslu, tak, jak o nich hovoří v úvodu zmíněná zpráva OECD, naznačují možné způsoby řešení. Problém stárnoucí a méně hospodářsky výkonné Evropy má však podle odborníků celou řadu úrovní a nelze ho proto redukovat pouze na čistě ekonomická kritéria. Důvodem proč Evropa stárne, je samozřejmě nízká natalita. Vlády některých evropských států se proto už alarmující situaci snaží změnit tím, že mladé rodiny formou nových podpor motivují, aby měly více než jedno dítě.

To je případ Švédska, Itálie, Německa či Španělska. Evropa bude muset také najít způsoby, jak řešit problém přistěhovalectví. Zatím to vypadá tak, že Evropa přijímá dost přistěhovalců na to, aby se naplno projevily limity její dosavadní imigrační politiky. Přistěhovalců ale zdaleka není tolik a hlavně nejsou součástí společenských a ekonomických struktur příslušných států v takové míře, aby tím byl kompenzován úbytek rodilých Evropanů.

V obecné rovině pak platí, že Evropané budou muset změnit zaběhaný přístup k životu, v rámci něhož je vysoká životní úroveň, včetně patřičné sociální a zdravotní péče naprostou samozřejmostí. Změnit se bude muset také pohled na přistěhovalce, kteří jsou často vnímáni pouze jako nechtěná přítěž blahobytného státu. To vše proto, aby obyvatelé Evropy a jejich političtí představitelé nezačali trpět eurosklerozou, jak jsou někdy stárnutí populace a nižší výkonnost evropského hospodářství s trochou nadsázky označovány.