Zveřejnění souhrnné zprávy završující skoro dvouletou práci zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera bude velkou zkouškou pro samotnou podstatu americké demokracie.
V komentáři pro list Washington Post to poznamenává Fareed Zakaria.
Známý politolog píše, že zhodnocení, jestli se Rusko vměšovalo do amerických prezidentských voleb, se může dočkat dvojího přijetí – otevřeného, což by posílilo americký ústavní systém, nebo bude report využit jako záminka k prohloubení politické zákopové války.
Při sledování souboje o financování výstavby zdi na hranicích Spojených států a Mexika je fascinující jedna věc: Ať už celá kauza dopadne jakkoliv, je krajně znepokojivé, že americký prezident může postupovat podobně jako Donald Trump.
Zakaria připomíná, že se v poslední době často mluví o nástupu období takzvané neliberální demokracie. K moci se dostávají populistické vlády politických vůdců v tak rozličných zemích, jakými jsou Venezuela, Polsko, Maďarsko, Turecko nebo Filipíny.
Tamní politická vedení podle komentáře podkopávají nezávislé demokratické instituce, porušují zavedená demokratická pravidla a bezuzdně soustřeďují nekontrolovanou moc ve svých rukou. Ve většině z vyjmenovaných zemí politici narušili systém brzd a protiváh prostřednictvím oslabení institucí právního státu. Politické strany se nechaly zastrašit, soudy se vzdaly a média byla podřízena moci, popisuje americký autor.
Také ve Spojených státech v jeho pohledu dochází od zvolení Donalda Trumpa k vývoji, který se pokouší zkombinovat vše zmíněné. Politický systém tak nefunguje dobře, když přešlapy a výstřelky současného nájemníka Bílého domu nedokáže korigovat nestranně, nýbrž spíše v souvislosti se zájmy dvou hlavních politických stran.
Zakaria si myslí, že k narušení systému brzd a protiváh došlo především zásluhou Republikánské strany. Tváří v tvář Trumpovi tradiční partaj kapitulovala, a to i navzdory přesvědčení stranického vedení, že prezident podkopává samotnou podstatu demokracie.
Republikánští senátoři, kteří strávili svůj politický život bojem proti nárůstu moci exekutivy, se pokorně podrobili i Trumpovu nedávnému vyhlášení stavu nouze. Bez větších námitek tak přijali přenos jedné z hlavních pravomocí Kongresu do rukou hlavy státu.
„Lidé, kteří věří, že Donald Trump je jen šašek, který nic neví a ničemu nerozumí, ale jenž se v roce 2016 dokázal trefit do nálady voličů nebo měl prostě jen štěstí, by si měli vzít poučení z rozhodnutí amerického prezidenta z posledního měsíce,“ doporučuje známý politolog Fareed Zakaria v americkém deníku Washington Post. Šéf Bílého domu podle něj prokázal některé zlověstné politické instinkty.
Přitom právě zákonodárný sbor má rozhodovat o tom, na co se použijí peníze, nikoliv Bílý dům. Republikánským senátorům to ale nevadilo. Pominuli dokonce i skutečnost, že Trump stav nouze vyhlásil na základě falešné záminky, protože chce postavit svou zeď na hranicích s Mexikem, tvrdí Fareed Zakaria v deníku Washington Post.
Na druhou stranu zmiňuje, že negativní trend není tak jednoznačný. Některé americké instituce prokázaly svou schopnost vzdorovat tlaku současné administrativy. Například justice si svou nezávislost zachovala. A i různé státní úřady, které mají pravomoc vyšetřovat rozličné kauzy, dokázaly, že slouží spíše své zemi a ústavě než Donaldu Trumpovi. Podle komentáře to platí jak pro FBI, tak pro ministerstvo spravedlnosti.
Také média ve velké většině dokázala ustát enormní tlak prezidenta, který je téměř denně napadá a ohrožuje jejich svobodu a nezávislost. V konečném důsledku se ale největší brzdou stávajícího šéfa Bílého domu stala veřejnost, která mu vytyčila hranice svými protesty, postoji vyjádřenými v průzkumech veřejného mínění a také výsledky podzimních voleb do Kongresu.
Zakaria to považuje za důkaz, že i v časech nejtěžších je možné se spoléhat na zdraví a sílu demokracie kdekoliv na světě. „Není možné pořád obelhávat všechny lidi,“ cituje text slova často přisuzovaná někdejšímu americkému prezidentovi Abrahamu Lincolnovi.
Americký politolog dodává, že jeho víru v sílu lidí jednajících v zájmu demokracie posílilo také současné dění v Indii. V zemi vzdálené od USA přes deset tisíc kilometrů vládne demokraticky zvolený premiér Naréndra Módí. A také on prý autoritářským způsobem ve svých rukou shromáždil obrovskou moc.
Novým indickým prezidentem byl zvolen Rám Náth Kóvind. Jeho volba byla jednoznačná, protože měl podporu vládní hinduistické koalice. Analytici proto v první řadě vidí v jeho zvolení potvrzení toho, že premiér Nárendra Módí drží moc pevně v rukou. Ještě častěji než politická příslušnost se ale zmiňuje fakt, že Kóvind pochází z nejnižší kasty dalitů neboli nedotknutelných. „Od poloviny 90. let se skutečně nestalo, že by indický prezident zásadním způsobem zasahoval do dění ve vládě,” říká indolog Zdeněk Štipl z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který je hostem Interview Plus.
Předseda vlády severovýchodního indického státu Tripura Biplab Déb prohlásil, že internet vynalezli Indové již před mnoha tisíci lety. Jeho příspěvek bodoval na indickém Twitteru a ministr se stal terčem vtipů v celé Indii, uvádí na svých stránkách britská stanice BBC.
Cílem Módího tlaku se stala státní byrokracie, justice, nemilosrdné kritice a útokům se nevyhnula ani média. Ta se z tvrdých a svobodných kritiků v Zakariově vnímání dokonce proměnila v pomocníky vládnoucí garnitury. Módího Indickou lidovou stranu také začali podporovat podnikatelé, kteří ji zasypali penězi.
Nicméně i přesto partaj v několik posledních lokálních volbách zaznamenala porážku. Nepomohla jí média, peníze ani místní úředníci. Důvod je přitom jednoduchý: lze ho prý dokonce popsat jedním slovem jako „rozmanitost“.
Americký autor se odvolává na knihu indického politologa Ručira Šarmy, podle kterého je rozmanitost dominantním rysem indické politiky. Indie se skládá z desítek různých jazykových a etnických skupin, kast, kmenů a tříd. Tyto identity mají svůj význam a formují pohled lidí na vše od každodenního života až po politické preference.
Rozmanitost je tedy největší hybnou silou indické demokracie. Zajistila, že žádná strana zatím neuchopila absolutní moc. V průběhu posledních čtyřiceti let bylo možné v podstatě s jistotou předpovědět, že dosavadní držitel moci bude ve volbách na straně poražených. Tak tomu zřejmě bude i v dubnových indických parlamentních volbách.
Přitom premiér Módí má proti svým politickým rivalům obrovskou výhodu. Disponuje penězi, pohodlnou parlamentní většinou a těší se přízni mnoha médií. Za své vlády také uskutečnil řadu populistických opatření. Zvýšenými státními výdaji si tedy mohl koupit hlasy občanů. Předvolební průzkumy přesto naznačují, že jeho volební koalice většinu nezíská.
Poměry se ovšem mírně změnily kvůli nedávným potyčkám indických a pákistánských ozbrojených sil, vedených ve stylu oko za oko, zub za zub. Naréndra Módí vyhrocenou situaci využil, když se přiklonil k agresivní národovecké politické rétorice. Bez důkazů konkurenční politické strany obvinil z propákistánských postojů a také z pomíjení indických národních zájmů.
Tato strategie může fungovat. I kdyby ale Módí své premiérské křeslo obhájil, pravděpodobně už nebude mít tak velkou většinu v parlamentu jako doposud. Autoři knihy Jak umírá demokracie Steven Levitsky a Daniel Ziblatt ve svém díle napsali, že společenská rozmanitost pomáhá vytvářet kulturu kompromisu a tolerance, která je klíčová pro úspěch demokracie.
Argumentují právě i příkladem Republikánské strany ve Spojených státech. Partaj se podle nich stala rigidní, netolerantní a zhrublou částečně i proto, že je prý stále více a více etnicky a rasově homogenní.
Přitom většina západních zemí směřuje k větší různorodosti. Je to jednoduše jejich demografická realita. A Indie ukazuje, jak tato rozmanitost – pokud je akceptována a velebena – může pomoci zachránit a posílit demokracii, míní Zakaria.
Václav Žmolík, moderátor
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
