Výsledky referenda ve Francii a Holandsku mají nečekané následky v Itálii

Po delším váhání se totiž bruselská komise rozhodla varovat jeho vládu, že se Itálie dostane na pranýř, pokud nepřijme radikální rozpočtová opatření, protože schodek italského státního rozpočtu asi vysoce překročí 3%-ní limit Hrubého domácího produktu, který stanovený maastrichtskými dohodami.

Italský ministr ekonomie Domenico Siniscalco pobouřeně zamítl myšlenku opravných hospodářských opatření. Ale premiér Berlusconi a jeho ministr práce, Roberto Maroni, představitel euroskeptické Ligy severu, šli mnohem dále. Předseda vlády se ohradil proti bruselské byrokracii, která prý svazuje národním vládám ruce a ministr Maroni dokonce navrhl uspořádat referendum, při němž by měli Italové rozhodnout, zda by nebylo lépe opustit Euro a vrátit se ke staré italské liře.

Nezdá se sice, že by k něčemu podobnému opravdu mohlo dojít, nicméně problém zde existuje a jmenuje se Romano Prodi.

Tento muž stál totiž v čele italské vlády levého středu od roku 1996 a považuje vstup italské liry do eura za svůj největší politický úspěch, ostatně vykoupený obrovskými obětmi italských daňových poplatníků. A samozřejmě tuto politiku zastával i v době, kdy byl předsedou bruselské komise. Itálie ale nyní prožívá patrně nejhorší hospodářskou krizi od II. světové války a Berlusconiho sliby, se kterými v roce 2001 snadno vyhrál parlamentní volby se nesplnily. I on nyní připouští hospdářskou stagnaci, poté co po dlouhou dobu voličům říkal, že je vše v naprostém pořádku. Jeho drtivá porážka v regionálních volbách na jaře letošního roku ale naznačila, že parlamentní volby v roce 2006 Berlusconi prohraje.

Obtížnou situaci mu ovšem v této chvíli zčásti ulehčila samotná levicová opozice, která se domnívala, že má vítězství v kapse a začala se jako obvykle mezi sebou přít. A hlavní pomoc přišla teď z Paříže a Haagu. Opozice a Prodi totiž neustále trvrdili, že euroskeptická Berlusconiho vláda je zlomem v italské europeistické tradici a že Berlusconi, jen aby se zavděčil Washingtonu, hodil přes palubu tradiční úzké vztahy k Paříži a Berlínu. A že Berlusconiho vláda promarnila největší úspěch posledních 15 let - to jest ozdravění veřejných italských financí a vstup slabé italské liry do silného Eura, na kterém má právě Prodiho vláda největší zásluhy.

Protest Francie a Nizozemí, které jsou společně s Itálíí zakladatelskými zeměmi Unie, situaci změnil. Otevřená kritika maastrichtských dohod a Euro již není tabu a to, co ještě před měsíce vypadalo jako trumf v Prodiho rukou, se bude moci stát slabinou. Je to samozřejmě demagogie. Protože právě silné Euro ochránilo Itálii před katastrofálními následky hospodářské krize po 11. září 2001 či po krachu známé potravinářské firmy Parmalat. Úrokové sazby jsou nízké, takže důvod hospodářské krize je v nerealizovaných sktrukturálních reformách, které právě Berlusconi před volbami v roce 2001 sliboval.

A tak existuje nebezpečí, že vina za krizi italského průmyslu, za vysoké ceny nájmů a nemovitostí a za pocit deprese, který tato zem dlouho nezažila, bude svalována výlučně na Brusel. A že se část italské politické reprezentace pokusí vyřešit problém nikoliv nezbytnými a asi nepopulárními reformami, ale útěkem zpět k iluzi, že problém konkurenceschopnosti italského hospodářství bude moci být řešen jako v 70. a 80 letech - devalvací italské liry vůči německé marce a jiným silným měnám.

I italská opozice si je vědoma, že po výsledcích referend ve Francii a Nizozemí musí být celý projekt Evropské Unie předmětem hlubokého zamyšlení a radikálních změn. Ale bude muset v řadách současné vládní koalice hledat spojence v boji za to, aby se se špinavou vodou nevylilo současně i dítě.