Výslech nesmí zneužívané dítě poškodit, má ho vést psycholog. Policie je nedůvěřivá, tvrdí experti

Co se odehrává v psychice dítěte po násilném nebo sexualizovaném násilném činu? 

Petr Sakař: To se právě snažíme jako psychologové zjistit. U každého dítěte je to trochu jiného. Ale kdybych to měl zjednodušit a popsat jedním slovem, tak je to bezmoc. Trauma je zranění většinou nejen fyzické, ale i psychické, a tam jde právě o tu bezmoc.

Někdo mi dělal něco, co já nechci, co se mi nelíbí, co mě bolí, co mě zostuzuje, co mě ponižuje – a já tomu nemohu zabránit.

Jakými zdravotními souvislostmi traumatu trpí dětské oběti? Má to společenské dopady? 

Sakař: Pokud bychom zůstali u sexuálního násilí, tak nestor výzkumu sexuálního násilí David Finkelhor v jisté nadsázce řekl, že tyto oběti trpí v podstatě vším – od fyzických potíží po nejrůznější psychopatologické projevy. 

Pak si také všiml toho, že jsou děti, které netrpí ničím, jako kdyby na ně to trauma nemělo vliv. Myslím, že právě na tomhle můžeme nejlépe ilustrovat to, že my nemáme jednoduchou, jednoznačnou odpověď na to, čím bude dítě trpět, když ho někdo zneužije nebo přepadne. 

Je to složitá situace. Je tady charakter traumatu, vztah oběti k pachateli, situace samotného napadení, do jaké míry to bylo ponižující a zostuzující. A pak jde i o to, co se dělo po tom napadení. 

Čtěte také

Zažila traumata i zneužívání, vtělila to do stand-upu. „Zásadní bylo odpustit si,“ říká Kristeková

Pane Vedro, s tím se v Bílém kruhu bezpečí setkáváte?

Vladimír Vedra: Podepsal bych každé slovo. Dost často se setkáváme s dotazem rodičů, jak o tom mají s dítětem mluvit. Ale je těžké dávat konkrétní doporučení.

Zásadní je vůbec připustit tu debatu a dát ten prostor. Někteří rodiče totiž mají tendenci zametat to pod koberec, chtějí jako by dítě ušetřit toho, že si připustí, jak závažné to je.

Ale pak jsou tu rodiče, kteří neustále zdůrazňují, že je potřeba vyhledat odbornou pomoc, což je pravda, ale důležité je taky naslouchat dítěti, jak se k tomu staví. Jestli tohle je zrovna ta forma pomoci, která je pro to dítě v tu chvíli správná.

Kde je hranice mezi nezbytným dokazováním toho, co se stalo, a zbytečnou psychickou zátěží dítěte, které prožilo násilný trestný čin? 

Sakař: Ta je tenká a nejasná. Je škoda, že v rámci našeho právního systému se to roky nezměnilo. Že třeba není možné, aby výslech malých dětí vedl psycholog, který by byl lépe vybaven na to poznat, jestli jsme už na hranicích psychických možností dítěte a přerušil to nebo tu situaci emočně reguloval ve prospěch dítěte. 

Když jsem dělal rozhovory s dětmi, kde bylo podezření na sexuální zneužití, tak jsem tomu s velkou mírou nadsázky říkal, že jde o mučící metodu jako waterboarding. Musíte na něj zatlačit, ale nesmí vám umřít.

Čtěte také

Expertky: S oběťmi sexualizovaného násilí často řešíme, že od trestního procesu nemohou moc očekávat

V tomhle psychologickém slova smyslu se snažíme z dítěte dostat maximum informací v co nejkratším čase, abychom zabránili další retraumatizaci. Psycholog je tam od toho, aby pochopil, kdy se ještě může ptát, jestli má dítě ještě kapacitu, nebo jestli se na dítěti nedopouštíme taky násilí. To je hrozně těžké, je to i otázka citu. 

Ať jsem měl jakékoliv výhrady k vyšetřovatelům, tak jsem se nesetkal s tím, že by někdo na dítě bezohledně tlačil nebo mu dokonce hrozil. Nic takového. Spíš jsem měl pocit, jako by mu chyběla schopnost vcítit se do něj. Může to být proto, že pro vyšetřovatele samotného to bylo obtížné, my sami si chceme zachovat iluzi bezpečného světa.

Vnímáte pozitivní změny ve způsobu vyšetřování?

Vedra: Je pravda, že se mnoho zlepšuje. Ale zároveň se setkávám s tím, že pokud jde o trestní řízení, tak je policie obecně nastavená primárně na nedůvěru. Pracuje s pachateli, musí zpochybňovat všechno, co se dozví, už jenom proto, aby ten případ potom obstál u soudu. 

Čtěte také

Tereza Ramba o Monyové: Facka je domácí násilí. Když na vás někdo řve, něco to s vaším tělem dělá

Setkáváme se situacemi, kdy jsme přesvědčení, že k něčemu skutečně došlo, ale že se ta věc zkrátka nepodaří prokázat. A když se to neprokáže, tak se to obrátí proti tomu, kdo to oznámil. Což může být třeba jeden z rodičů dítěte.

Setkali jsme se i se zahájením trestního stáhání pro křivé obvinění. Není to trend, jsou to jednotky případů, ale mě to docela trápí. 

Co se děje v dítěti, kterému nikdo nevěří? Poslechněte si debatu Vertikály, moderuje Karolina Antlová. 

V první části Vertikály uslyšíte o rehabilitaci svědka takzvaného čihošťského zázraku Václava Trtíka, o setkání mladých katolíků v Ostravě a o trestním stíhání někdejšího hodnostáře pražského arcibiskupství Antonína Jurigy.