Vyšla kniha o modernistické architektuře Ukrajiny. Mladí architekti tak chtějí zahájit diskusi

Sovětské budovy byly dosud pro Ukrajince hlavně připomínkou bezútěšné každodennosti života v SSSR. Asociovaly se jim, jak píší autoři knihy, se zápachem chlorového čistícího prostředku na podlahy nebo s nerudnými prodavačkami. To se ale postupně mění a přibývá lidí – pochopitelně zejména mladších – kteří v těchto budovách vidí hodnotná architektonická díla.

Jedním z projevů tohoto posunu je právě vydání knihy Soviet Modernism. Brutalism. Post-Modernism.Tvůrci publikace jsou mladí architekti Oleksij Bykov a Jevhenija Hubkina, kteří se pokusili nejen shromáždit snímky nejzajímavějších modernistických budov, které na Ukrajině v druhé polovině 20. století vznikly, ale také je stylově zařadit a interpretovat.

Bykov byl i jedním z autorů výstavy o významných modernistických stavbách Kyjeva Nadbudova (Nadstavba), která počátkem roku 2015 poprvé obrátila pozornost ukrajinské kulturní veřejnosti k dílům poválečné architektury.

Sovětská modernistická architektura poválečného období samozřejmě budí pozornost už delší dobu, spíše ale na Západě než v zemích bývalého Sovětského svazu. Jenže zahraniční autoři sovětské stavby často exotizují a jednostranně zdůrazňují jejich kosmické či futuristické aspekty. Příkladem můžou být francouzský fotograf Frédéric Chaubin a jeho album CCCP: Cosmic Communist Constructions Photographed či Kanaďan Christopher Herwig, který vydal už dvě knihy fotografií sovětských autobusových zastávek.

Létající talíř i kukuřičný klas

K nejzajímavějším stavbám, které kniha představuje, patří sídlo Ústavu vědeckotechnických informací v Kyjevě, známé také jako „létající talíř“. Objekt v podobě disku sloužil jako přednáškový a koncertní sál pro 650 návštěvníků. Autorem stavby, která vznikla v letech 1964–1979, je architekt Florian Jurjev – muž mnoha talentů, který se kromě architektury věnoval i sochařství a hře na housle, které dokonce sám také vyrábí. Dnes, ve svých 90 letech, bojuje spolu s aktivisty ze skupiny #Savekyivmodernism za záchranu svého díla, ohrožovaného rozrůstajícím se nákupním centrem.

Na obálku knihy se dostala jiná význačná stavba: hotel Saljut, dílo ukrajinského architekta Avraama Mileckého. Budova atypické válcovité konstrukce, napodobující klas kukuřice, patří k nejvýraznějším brutalistním budovám v Kyjevě. Mileckyj, jeden z nejoriginálnějších tvůrců své generace, navrhl také působivé kyjevské krematorium.

Zvláštním přínosem knihy je to, že jako samostatný architektonický styl vyděluje postmodernismus – ačkoliv sovětskou postmoderní architekturu nelze srovnávat s jejími západními vzory, přesto na Ukrajině během 80. let vznikla zajímavá díla.

Nejistá budoucnost brutalismu

Ukrajina, kde značnou část veřejnosti dosud zajímalo spíš to, jak se připomínek sovětského období zbavit, si svou cestu k uchopení hodnot tehdejší architektury teprve hledá.

Čtěte také

Vypátrat a vyfotit. Jevhen Nikiforov čtyři roky hledá sovětské mozaiky, které léta nikoho nezajímaly

Předmětem živé diskuse jsou na Ukrajině v poslední době také sovětské mozaiky – jim se věnuje kniha Decommunized: Ukrainian Soviet Mosaics (2017) fotografa Jevhena Nikiforova. I tu vydalo kyjevské nakladatelství Osnovy. V jedinečné architektuře a umění sovětského období správně vytušilo jednu z vizitek, jimiž se země může ve světě prezentovat – to je patrně také důvod, proč obě tyto knihy vyšly anglicky.

Stejně jako u nás je i na Ukrajině velkým problémem údržba staveb a jejich nové využití. Není vyloučeno, že řadu objektů, které v knize najdeme, čeká v blízké budoucnosti zánik či radikální přestavba. Výstavba z tohoto období bohužel zpravidla nevyniká kvalitním a odolným zpracováním, což pro její další existenci nevěstí nic dobrého.

Můžeme jen doufat, že kniha – jak bylo záměrem jejích autorů – skutečně pomůže na Ukrajině otevřít diskusi o hodnotách poválečné sovětské architektury a alespoň některé stavby budou uchovány pro budoucnost.

Celý příspěvek si můžete poslechnout v kompletním záznamu ArtCafé, které bylo tentokrát věnované pražskému společenskému a kulturnímu centru Kasárna Karlín. Hudbu do pořadu vybíral Dominik Gajarský.