Vyrovnání se s komunistickou minulostí

Do vínku mu - tedy onomu vyrovnání - bylo dáno už rozpačité chování vlády ve věci polistopadového Ministerstva vnitra, jež bylo svěřeno nejprve trojici premiéra a dvou prvních místopředsedů vlády - to je jmenovitě Mariánovi Čalfovi, Valtrovi Komárkovi a Jánovi Čarnogurskému.. Z nich jistě ani Komárek, ani Čarnogurský neměli s řízením tohoto bezpečnostního kolosu nejmenší zkušenosti a tak dosavadní náměstek ministra a šéf StB, zkušený generálporučík Alois Lorenc mohl činit, co chtěl, včetně možného zničení těch materiálů, které by zničit chtěl. Ministrem byl jmenován až na zlomu roku osmadevadesátého a devadesátého Richard Sacher a teprve jmenováním jeho náměstků devatenáctého ledna devadesátého roku, začalo být ministerstvo skutečně řízeno. Počáteční institucionální chaos, svým způsobem, pokračoval i po dělení Československa a teprve sloučením Střediska pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu s Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB koncem čtyřiadevadesátého roku začalo jakési systematické stíhání zločinů z dob totality. Nový úřad se jmenoval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu - v policejní a soudní hantýrce údévé. Byl zařazen pod ministerstvo vnitra, jeho prvním šéfem se stal Václav Benda a ve své vyšetřovací činnosti fungoval jako kterýkoli jiný úřad vyšetřování. Jenže se zabýval výhradně zločiny z období komunistické totality, jejíž zločiny vyšetřoval a předával k obžalobě státnímu zastupitelství. Kromě onoho zmíněného prvotního možného zpochybnění či omezení, až možného zničení zkoumaných materiálů, byla jeho činnost ztížena dalšími nepříznivými okolnostmi. Jednou z nich byla důkazní nouze, zvětšující se s delším časovým odstupem od doby spáchání trestného činu. Soudy totiž chtěly nyní skutečně soudit, to znamená trestné činy dokazovat. Část soudců pocházela navíc z totalitního období a jejich vůle k odsuzování mohla být proto leckdy jen relativní a tak se soudní proces často měnil v ping-pong mezi státním zastupitelstvím a soudem, jenž požadoval další a další došetření. Po rozdělení původního státu, Československa, přibyla další nepříznivá okolnost, totiž, že ti

slovenští občané, kteří páchali totalitní zločiny spolu s Čechy na území dnešní České republiky, museli být nakonec předáni na Slovensko. Další nepříznivou okolností byl faktor biologický, to znamená, že někteří obžalovaní zemřeli dříve, než mohli být vůbec odsouzeni. Přeborníkem v odkládání procesu až do své smrti byl otec bývalého předsedy KSČM Alois Grebeníček.

A tak se stalo, že z nejvyšších představitelů minulého režimu nebyl odsouzen nikdo. Nejvyšší trest ve výši šesti let byl udělen, a to nedávno, bývalé prokurátorce Polednové-Brožové za účast na justiční vraždě Milady Horákové. Nejvyšší tresty pro sadistické vyšetřovatele StB zněly jen na pět let nepodmíněně. Prokurátor, podílející se na justiční vraždě generála Heliodora Píky byl v odvolacím řízení zproštěn obžaloby.

Proč o tom všem píši a mluvím? Karel Hoffmann totiž, bývalý člen předsednictva Ústředního výboru KSČ, který byl v roce devatenáct set šedesát osm, mimo jiné, ředitelem Ústřední správy spojů, nařídil jednadvacátého srpna v nočních hodinách vypnout vysílání Československého rozhlasu, aby nemohlo být vysíláno stanovisko Ústředního výboru KSČ, odsuzující sovětskou agresi. Tento Karel Hoffmann byl za svůj zmíněný čin odsouzen nejprve za vlastizradu, později jen - v uvozovkách - za sabotáž a díky prezidentově amnestii nastoupil v roce dva tisíce čtyři do vězení na čtyři roky, kde ovšem kvůli špatnému zdraví strávil pouhých pětadvacet dní.

Nu a tomuto Karlu Hoffmannovi se nezdál být trest spravedlivý a proto se obrátil se stížností na Evropský soud pro lidská práva. Ten ovšem nedávno rozhodl, že Česká republika jeho práva neporušila a stížnost odmítl. Karel Hoffmann, využívaje svobody slova, která patří pochopitelně i jemu, se rozhorlil a řekl, cituji dle Lidových novin, že Evropský soud je kapitalistickým buržoazním super soudem, kde nelze uspět s politickou kauzou, dokazující nespravedlivé rozhodování národních buržoazních soudů, konec citátu. Škoda jen, že si ve svém komunistickém hněvu neuvědomil, jakých práv požívá on, jakým způsobem byl souzen on a jakých práv požívali občané v komunistickém Československu, o způsobech souzení soudů ani nemluvě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .