Výročí jednoho podvrhu

Tyto písemnosti měly být dokladem dávné národní velikosti a současně i dějinnosti. Ve svých "Úvahách a vzpomínkách starého vlastence" píše český vlastenec 19. století Jakub Malý v souvislosti se jmenovanými Rukopisy: "V obou rukopisech představoval se nám netušený dosavad obraz ryze slovanské kultury starověku našeho, jímž nezůstalo nepohnuto žádné srdce české, ano povznešeno se cítilo každé zvýšenou hrdostí národní. Národ, jaký vystupuje v těchto neocenitelných památkách našeho písemnictví, jest národ hodný svrchované úcty." A právě 16. září je to na den přesně 189 let, kdy došlo k "objevení" Rukopisu královédvorského.

Podvržené Rukopisy musíme chápat jako produkt romantického pohledu na národní dějiny, důležitá nebyla "pravdivost", ale především obsah, i když byl založen na konstrukci ideální podoby vytvářené z pohledu počátku 19. století. Šlo o vytváření fikcí jedné velké fikce, která měla být dokladem obdivuhodné kulturní vyspělosti českého národa v jeho dávných dějinách.

V roce 1817 "objevil" Václav Hanka na den svaté Ludmily dne 16. září ve sklepení kostela ve Dvoře Králové nad Labem starobylý rukopis, který byl nazván podle místa svého nálezu. Podle obsahu byla tato písemnost pouze zlomkem "původně" rozsáhlé sbírky staročeských básní. "Dochovalo" se pouze šest epických, líčících historické události českých dějin, dvě skladby lyricko-epické a šest básní lyrických. Mladý Václav Hanka tímto nálezem získal celoživotní slávu i mimo hranice českého národa. Na důležitosti tomuto nálezu dodala také autorita Josefa Dobrovského, který označil nález za pravý a pokusil se ho dokonce datovat do období let 1290 - 1310. Tvrdil přitom, že původ mnoha básní je údajně ještě starší.

Za krátkou dobu po tomto "šťastném" nálezu následoval další. V listopadu roku 1818 dostal hraběte Kolovrat poštovní zásilku. Ta obsahovala čtyři pergamenové listy se starobylým českým textem. Tyto materiály byly doprovázeny vysvětlujícím dopisem, v kterém anonymní pisatel Kolovratovi napsal, že přiložené materiály nalezl v soukromém archivu svého pána, který by je údajně raději zničil, než aby se dostaly do českých, respektive vlasteneckých rukou.

Zaslaný zlomek byl díky svému předpokládanému stáří ještě cennějším nálezem, než předcházející Rukopis královédvorský. Měl být pozůstatkem nejstarší české literární památky, pocházející údajně z 9. století. Jeho obsahem byly dvě epické staročeské básně, přičemž jednou z nich byla zbásněná pověst o takzvaném Libušině soudu nad bratry Šťáhlavem a Chrudošem, kteří se dohadovali o dědictví po zemřelém otci. Chrudoš si podle německého prvorozeného práva nárokuje celé dědictví. Spor rozhodne kněžna Libuše na zasedání zemského soudu na Vyšehradě. Bratři si mají podle českého práva rozdělit zděděný majetek na polovinu. Nespokojený Chrudoš posléze urazí kněžnu a ta se vzdává soudnictví a vyzývá sněm k volbě vladaře - muže. Tento motiv je známý například z Kosmovy i Dalimilovy kroniky. Báseň se rovněž stala podkladem pro libreto Smetanovy Libuše.

Zatímco první "nález" byl posvěcen autoritou Josefa Dobrovského, o druhém nálezu tento osvícenec vyslovil pochybnosti. Když se mu památka dostala do rukou, nabyl přesvědčení, že se skutečně jedná o podvrh. Za autory dokonce označil Josefa Jungmanna, Václava Hanku a Josefa Lindu. I přes tento soud se rukopisu chopili právě romantici kolem Josefa Jungmanna a popularitu této památce zajistili vlastními silami. Pokud totiž měla být působivým dokumentem, pak musela vejít do povědomí formujícího se národa. Roku 1820 tak vyšlo znění této písemnosti ve Varšavě, o rok později v Petrohradě. V české prostředí se s ním mohla veřejnost seznámit v roce 1822, kdy vyšlo "původní" znění této písemnosti i s novodobým překladem v tehdejším časopise Krok.

Z hlediska formující se národní společnosti byl důležitý nejen fakt údajně vyspělé literární kultury českého národa, neboť těmito nálezy byla doložena předpokládaná tradice hrdinských eposů předhistorických Čechů. Stejně tak důležitý byl i obsah těchto Rukopisů. Pro slovanský dávnověk byl důležitý především "Libušin soud", který "dosvědčoval" předpokládané starobylé slovanské právní řády, chce se napsat přímo demokratické, již v době před přijetím křesťanství. Právě tento idealizující obraz byl jedním ze základních kamenů romantického obrazu dávné české historie, pro kterou se nedochovaly žádné jiné prameny. "Šťastným" nálezem však získali Češi rázem vlastní dějiny, nebo alespoň předpoklad vlastní minulosti, z kterého mohli vycházet při vytváření dalších obrazů o sobě samých.

Užívat pro tehdejší konání falzifikátorů dnešní etická měřítka by však bylo chybné. Národní minulost byla v době formování českého národa chtěným faktem a tehdejší romantici se nedomnívali, že by se se svým činem stali morálně nízkými padělateli. Na zřeteli měli především národ a věřili, že rekonstruují pouze staré tradice, které Kosmas jako přesvědčený křesťan nemohl věrně zachytit. Byli vedeni svými představami a přáním o vlastním národě. Své hypotézy a představy o národní minulosti podpořili uměle vytvořenými podklady.