Vypěstovat své houby není žádná věda! Spíš zábavné dobrodružství, které může přinést spoustu radosti
Snili jste někdy o tom, že si houby vypěstujete přímo doma na parapetu nebo ve sklepě a budete je mít čerstvé, kdykoliv si vzpomenete? Dnes se podíváme na fascinující svět pěstování hub v domácích podmínkách, a to konkrétně na oblíbené žampiony a hlívu ústřičnou.
Radioporadna s mykoložkou Terezou Tejklovou z Muzea východních Čech v Hradci Králové. Mám pocit, že současné počasí by mohlo přát růstu hub.
Ale zatím to na koše není. Bylo hodně sucho, teď máme nějaké srážky, ale bylo i chladno. A když to tedy nejde nosit z lesa, můžeme si vypěstovat houby doma.
Čtěte také
Myslíte si, že je lepší pěstovat houby doma, než čekat na vhodné počasí, běhat po lese, hledat a sbírat.
Určitě. Je takové trochu dobrodružství a třeba když má někdo děti, tak je hezké, když mohou doslova v přímém přenosu sledovat, jak houby rostou. Mohou si to třeba i fotit a pozorovat, jak pěkně přirůstají, jak se zvětšují. Prostě dá se to využít nejen na konzumaci, ale třeba i z nějakého didaktického hlediska.
Popišme základní rozdíly mezi žampionem a hlívou ústřičnou, pokud jde o jejich přirozené prostředí a vzhled.
Žampionů je celá řada. Nejčastěji se pěstuje žampion dvouvýtrusý nebo pečárka dvouvýtrusá, chcete li. Ale v přírodě jich roste několik desítek druhů, u nás jsou i nejedlé druhy, například pečárka zápašná, co intenzivně žloutne.
Čtěte také
Ovšem pečárka dvouvýtrusá je vyzkoušená a ceněná. Taková zajímavost, že původně měla klobouk zbarvený hnědě. Ale lidem se to nelíbilo, nepřišlo jim to lákavé a vypěstovaly se kultivary s bílým kloboukem. Když si dnes koupíte v obchodě žampiony, tak jsou s bílým kloboukem. A pak se prodává třeba Portobello, které má hnědý klobouk. Je to vlastně ta samá houba, jen trochu jiný kultivar.
Hlíva ústřičná, to je úplně jiný příběh?
S tou je to možná ještě zajímavější, protože to, čemu říkáme hlíva ústřičná, je úplně jiná hlíva a neví se, jaká přesně, protože je to kříženec několika druhů. Údajně jedním z rodičů má být hlíva plicní, která roste také v naší přírodě. A to někdy i lidi odradí, že v přírodě je úplně jinak barevná než ta, kterou znají z obchodu.
Čtěte také
Proč jsou právě žampiony a hlíva ústřičná na pěstování v domácích podmínkách nejjednodušší houby nebo nejoblíbenější?
Určitě je tam nějaká tradice a oblíbenost. Dnes už to jsou velmi známé druhy, a to pěstování je určitě snazší, obzvláště v případě žampionu, který vlastně nepotřebuje světlo. Ten bychom mohli pěstovat ve sklepě. Ale pokud bychom tam dali sadbu hlívy, tak nám neporoste nebo bude tvořit hodně deformované plodnice.
Hlívu si můžeme docela dobře naočkovat do dřeva, ale to dřevo by nemělo být starší než rok a mladší než tři měsíce. Když budeme mít mladší dřevo, tak je ještě riziko, že bude dost obranyschopné a bude se tomu myceliu hlívy bránit, protože to je vlastně parazit onoho dřeva.
A naopak, když bude dřevo starší, tak je riziko, že v něm budou již nějaké jiné druhy hub, které budou silnější. A tu chvíli už hlívu mezi sebe nepustí.
Čtěte také
V okolí Hradce Králové máme několik pěstíren, kde připravují hotové substráty. A není problém koupit balíček, jmenuje se to třeba hlívová zahrádka. Přivezete so domů balík, který už má vyřazené dírky, vy ho jen zaléváte, případně rosíte a přímo z těch dírek už je substrát naočkovaný. A vám pak rostou hlívy.
Vždy je lepší pořídit si substrát z pěstírny než někde v supermarketu, protože tam nikdy nevíte, jak dlouho to už mají skladované a jak se o substrát starali. Kdež v pěstírně si koupíte čerstvý substrát, a to je samozřejmě nejjednodušší a nejrychlejší cesta.
Celou mykologickou radioporadnu o domácím pěstování hub s mykoložkou Terezou Tejklovou si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.































